NESPRÁVNÁ FORMULACE MŮŽE NĚKDY PŘIVÉST DO ROZPAKŮ

Pondělí v 12:13 | Simona Němcová |  Já slepá v ulicích
I teď, když už s lidmi na ulici komunikuji docela obstojně, se mi na některé formulace nabídky pomoci reaguje velmi těžko. Kolemjdoucí bývají občas zkrátka a dobře velmi kreativní. Vlastně se o příliš velkou kreativitu nejedná, ovšem jejich výtvory mi často dovedou pěkně potrápit mozkové závity. Dovoluji si zde vypíchnout ty nejčastější. Snad vás nejen poučím, ale i trochu pobavím:

1. "KAM JDETE?"
Mám-li být upřímná, za tuhle otázku bych zabíjela. Co je komu po tom, kam já zrovna jdu? Ani vy byste zcela jistě nesdělili cíl své cesty neznámému člověku. Jak mám vědět, s jakým úmyslem se mě ptá? Možná mi někdo z vás namítne, že je to přeci úplně jasné: otázku mi v každém případě pokládá ochotný kolemjdoucí, který chce nabídnout pomocnou ruku. Načež se vás trochu provokativně otáži: Kdo mi to zaručí? Pokud se mě někdo zeptá, kam jdu, vnímám to jako zasahování do mého soukromí. Mým nešvarem je, že na ulici bývám často přehnaně opatrná. Není tedy divu, že jsem donedávna na podobné otázky raději neodpovídala. Teď už to beru pěkně s humorem. Pokud se někdo zeptá, kam jdu, s úsměvem odpovídám, že domů. Ať už si to dotyčný přebere po svém.

2. "KAM POTŘEBUJETE?"
Tahle otázka je podobná té předchozí. Pouze s tím rozdílem, že se na ni nedá nic kloudného odpovědět. Alespoň jsem zatím na žádnou přijatelnou reakci nepřišla. Kdybych zrovna skutečně potřebovala tazatelovu pomoc, dalo by se říct ledacos. Nebyl by to však nám všem velmi dobře známý zákon schválnosti, kdybych podobné otázky nedostávala na důvěrně známých trasách, kde žádnou pomoc nepotřebuji.
- Pokud řeknu: "Domů.", "Do metra.", "Na tramvaj." či cokoli jiného, tazatel mě s největší pravděpodobností navzdory mému přání uchopí a pokusí se do mnou vyřčeného cíle dotáhnout. (Důvodům, proč se jednoduše nechytnu a nejdu s ním, se budu věnovat v některém z pozdějších příspěvků.) Otázka "Kam potřebujete?" mi nedává žádný prostor dotyčnému sdělit, že v tuto konkrétní chvíli chci jít sama.
- Kdybych odpověděla: "Nikam.", budou se kolemjdoucí s největší pravděpodobností domnívat, že jsem nejen nevidomá, nýbrž ke všemu ještě mentálně retardovaná. Viděli jste snad někdy v centru velkoměsta člověka, který by si to rázoval ulicemi, ale přitom nešel nikam? Já tedy ne.
- Jistě i na tuto otázku lze reagovat nějakým věku i inteligenci přiměřeným, civilizovaným způsobem. Např. pro mě, která mám problém s okamžitými reakcemi v situacích vyžadujících soustředění, je ovšem naprosto nevhodná. Než překonám strach způsobený skutečností, že se někdo zabývá mojí soukromou záležitostí, uvědomím si, co že to mám vlastně říci, zastavím se a konečně ze sebe vysoukám něco jako: "Dobrý den, v tuto chvíli nic nepotřebuji, děkuji.", uplyne pěkných pár sekund. Pak už je mi trapné cokoli říkat, protože obzvlášť v hlučném prostředí nemám kontrolu nad tím, kde se dotyčný kolemjdoucí zrovna nachází. Co když mezitím odešel a já budu hovořit do prázdna? Pak ve mně další přítomní lidé budou vidět buď mentálně postiženého jedince, jenž by snad ani neměl vycházet na ulici, nebo naprostou zoufalku. Po něčem podobném vskutku netoužím, proto často nevhodně položený dotaz raději ignoruji.

3. "JÁ VÁM POMŮŽU!"
Tohle vlastně není ani otázka. Najednou se ke mně někdo přiřítí a oznámí mi, že mi pomůže, aniž by se přesvědčil, zdali jeho pomoc skutečně potřebuji. Výsledkem je, že většinou strnu a nebohý dobrák ze mě nedostane ani slovo. Na otázku bez otazníku, která vlastně ani není otázkou, se velmi těžko odpovídá. Na vině není pouze mluvnické hledisko, nýbrž skutečnost, že po mé vůli se v podobných okamžicích nikdo nepídí. Lidé z kategorie "Já Vám pomůžu!" si snad ani nedovedou představit, že by se onen nebohý, osudem tak těžce raněný slepec vůbec mohl obejít bez jejich ochotného dobrodiní. A mně nezbývá, než je povzbudit, aby překročili vlastní stín, zbourali sto let staré předsudky a přestali se bát otazníku na konci věty. Budiž jim nabídka větší úspěšnosti a menšího počtu nedorozumění dostatečně lákavou.

Nyní by se na mě mohl kdejaký čtenář s patřičným dotčením v hlase obořit otázkou, jak se tedy má, ksakru, vlastně zeptat. Odpověď zní tak prostě, že nad tím snad zůstává rozum stát: Nic nevymýšlejte a zůstaňte u starých dobrých formulací:

"POTŘEBUJETE POMOC?" "MOHU VÁM POMOCI?"...
 

MLUVIL NA MĚ? SAKRA, UŽ JE PRYČ!

25. října 2018 v 0:50 | Simona Němcová |  Já slepá v ulicích
V minulých příspěvcích jsem zmiňovala neodpovídání nevidomých na nabídku pomoci jako důsledek soustředění nebo projev aktuální či dlouhodobé psychické zátěže. Často ovšem bývá příčina takové "nereakce" mnohem prozaičtější: nevidomý zkrátka a dobře neví, byla-li nabídka určena jemu, anebo ji v hlučném prostředí velkoměsta jednoduše přeslechne. Pokud si nejsem jistá, zdali kolemjdoucí mluvil na mě, většinou se jej zeptám. Často se ale stává, že neodpovím a jdu dál. Příliš se soustředím na cestu nebo jsem do něčeho zabraná, takže mi až po pár vteřinách dojde, že se se mnou někdo dost možná pokoušel hovořit. To už se však pochopitelně nemohu dotyčného zeptat, jelikož je s největší pravděpodobností dávno pryč. K podobným situacím nejčastěji dochází v hlučném prostředí nebo když nevidomý spěchá. Tyto a podobné nedokonalůstky z našeho světa asi nikdy zcela nevymýtíme. Přesto si zde dovoluji uvést několik zásad, které mohou komunikaci na ulici výrazně usnadnit:

1. Pokud se rozhodnete mluvit s nevidomým, otočte hlavu jeho směrem. Opravdu nejsme telepati, abychom neexistujícím zrakem rozpoznali, že na nás někdo obrací oči. Nevidomý člověk vás vnímá zejména sluchem, proto na něj musíte otočit především ústa. Ještě jsem neviděla nikoho, kdo by promlouval duhovkou. U normálních smrtelníků zvuk řeči vychází výhradně z dutiny ústní.

2. Ve chvíli, kdy oslovujete nevidomého, je dobré k němu přijít ze strany. Jste-li přímo za ním, není pro něj snadné poznat, zdali mluvíte na něj, případně vás zcela přeslechne. Nemusíte se za každých okolností aranžovat přesně vedle něj. Výhodná je i varianta z boku a zároveň mírně za ním. Před něj raději nelezte, mohli byste dostat holí.

3. Můžete nevidomému při oslovení lehce sáhnout na rameno, stačí jedním, dvěma prsty. Tuto možnost lze využít nejen při prvním kontaktu, ale i ve chvíli, kdy jste nevidomého již oslovili, ale on na vás nereagoval. I v tomto případě je ovšem nutné doprovázet své gesto verbálním projevem, jelikož je možné, že vás tázaný zcela přeslechl.

4. Jestliže jde nevidomý jistým, plynulým krokem, znamená to, že ví, kam má namířeno. V tuto chvíli tedy nic nepotřebuje. Často kolemjdoucím neodpovídám jednoduše proto, že mě osloví ve chvíli, kdy jsem někam rozběhnutá. Než se potom vzpamatuji, nebohý tazatel je pěkných pár kroků za mnou.

5. Potřebuje-li nevidomý v danou chvíli opravdu vaši pomoc, pravděpodobně bude vnímavější. Já osobně jsem dokázala pohotově přijmout nabídku pomoci, a dokonce si v případě potřeby zastavit kolemjdoucího i ve chvíli, kdy jsem jinak na nabídku pomoci odpovědět nedokázala. Důvod je zcela prostý a logický: Byla jsem připravena na to, že budu s někým komunikovat. Nabídka pomoci v okamžiku, kdy ji nepotřebujeme, ovšem bývá nečekaná, tudíž se na ni nelze předem připravit. Nikdy nevíme, kdy a odkud přijde. Zkrátka a dobře, kdo pomoc potřebuje, soustředí se na lidi. Kdo ji nepotřebuje, soustředí se na cestu.

6. Pokud vás nevidomý zastaví a začne vám něco říkat (např. vám vysvětlovat něco ohledně správné nabídky pomoci), ale vy zrovna spěcháte a není vám to vhod, sdělte mu, že odcházíte. Tato zásada platí při kontaktu s nevidomými všeobecně. Ne vždy musí váš odchod zaregistrovat. Uznávám - slepec, který něco zarytě vypráví nepřítomné osobě, musí zcela jistě vypadat velmi vtipně. Dovoluji si však podotknout, že pro nás to zase tak příjemné není. Obzvláště na konci, kdy zjistíme, že jsme hezkých pár vteřin (v horším případě minut) hovořili do prázdna.

VŠICHNI SE UČÍME

21. října 2018 v 22:40 | Simona Němcová |  Já slepá v ulicích
Správná reakce na nabídku pomoci je jako každá jiná činnost, kterou se člověk musí naučit. Někomu to jde samo od sebe, jiný musí překonávat určité překážky. Už jsem v jednom z minulých příspěvků zmiňovala dívku, která se musela naučit oslovit kolemjdoucího a požádat jej o pomoc. Jiná zase měla, řečeno jejími slovy, problém pomoc odmítnout dostatečně rázně, takže se potom ochotného dobrodince nemohla zbavit, ačkoli jej ve skutečnosti nepotřebovala. Někomu to učení trvá kratší dobu, jinému déle. Žádný učený z nebe nespadl a nemůžeme být všichni hned dokonalí. Já jsem sice v oblasti reakcí na nabídku pomoci zvládla to nejhorší, ale stále je co zlepšovat. Jednou bych chtěla dokázat odpovídat kolemjdoucím i ve chvílích nejvyššího soustředění, jakými jsou pro mě např. nástup do metra či větší mimořádná překážka na trase. Násilným překonáváním svých limitů bych ovšem mohla ohrozit vlastní bezpečnost, což by si jistě žádný ochotný kolemjdoucí nepřál. A tak nezbývá, než tomu dát prostě čas. Je mi teprve dvaadvacet let, a tak se jistě ještě mnohému naučím.
Chtěla bych vás tedy, milí vidící, vybídnout, abyste nebyli příliš přísnými soudci. Potkáte-li na ulici nevidomého, který se nechová zrovna vzorově, nemyslete si o něm hned to nejhorší. Možná se ještě učí. A máte-li ve svém okolí (např. v rodině či ve škole) někoho, kdo se s nabídkou pomoci nedokáže správně vypořádat a nikam se neposouvá, zkuste s ním hledat důvody. Jistě, může to také být lidově řečeno "hulvát" a v takovém případě s ním asi sotva co naděláte (i když i zde by se možná našel nějaký způsob řešení. Tím spíš, že pojmy jako "hulvát" či "nezdvořák" jsou vlastně nadsazené - vždyť i ony v sobě často skrývají bolest nebo strach). Také za tím však může stát nějaký problém, o kterém dotyčný neví. Já sama jsem se nedokázala posunout dál, dokud se mi nepodařilo rozluštit všechny důvody svého strachu a ostychu. K tomu ovšem byla potřeba notná dávka sebereflexe a v neposlední řadě také trocha té správné motivace překonat strach, odrazit se a skočit. A kdoví, jestli bych to vůbec zvládla bez citové opory svého úžasného přítele (a to, prosím, bez nadsázky). Buďme tedy k sobě navzájem shovívaví. Vždyť se všichni učíme. Nevidomí, ale i vidomí. Učíme se celý život.
 


JEDEN ZA VŠECHNY? NE, KAŽDÝ JEN ZA SEBE!

20. října 2018 v 23:58 | Simona Němcová |  Já slepá v ulicích
Neodpovídání ovšem není jediným problémem, s nímž se při nabídce pomoci nevidomým lze setkat. Mnohem častější bohužel bývá, že je nevidomý na kolemjdoucího nepříjemný. Pokud vím, dělají to někteří později osleplí, kteří nejsou se svým handicapem smířeni. Může to však být i reakce na zátěž podobně jako mé dřívější neodpovídání. "U mě je problém, když spěchám. To pak sprostá slova lítají furt okolo. A já jsem nervózní a dělám na lidi blbej dojem. Ale když jsem v klidu, snažím se jim vše vysvětlit a usmívat se. Při mé současné profesi (masér) je to na místě." napsal mi např. jeden mladý muž do komentáře (mírně upraveno). Jiného mladíka jsem zažila, jak křičí na zahraniční turisty "Nehrab na mě!" (pochopitelně česky) a rozhání se kolem sebe holí, jelikož se jej dotýkali bez předchozí domluvy. To může být pro nevidomého velmi nepříjemné a on se jakožto impulzivní a psychicky nevyrovnaný nedokázal se situací vypořádat. (Znám jej několik let, proto si dovoluji vyslovit takovouto charakteristiku.)
Rozhodně nechci tvrdit, že takové jednání je správné. Nikoho neomlouvám, ani sebe. Nevidomý člověk by se měl chovat slušně stejně jako kdokoli jiný. Zrakové postižení rozhodně nikoho neopravňuje k nezdvořilému či neslušnému jednání s druhými. Na druhou stranu je zde určitá větší zátěž a někdy se to prostě nepovede. Myslím si, že lidé vnímají daleko bolestněji, když je na ně nepříjemný nevidomý, který zrovna nemá svůj den, než pokud se stejného prohřešku dopustí vidomá prodavačka v obchodě. Někteří se zatvrdí a řeknou si, že když jim tenhle nevidomý vynadal, neodpověděl nebo se dopustil jiné nedokonalosti, nebudou už nevidomým pomáhat. Ještě jsem ovšem neviděla člověka, který by řekl, že na něj byla dneska prodavačka nepříjemná, a tak zanevře na všechny prodavačky a nebude chodit nakupovat. A přitom je to naprosto totéž.
Podobně se chovají i někteří zaměstnavatelé, kteří třeba odmítnou zaměstnat nevidomého jen proto, že už tam jednoho měli a zrovna se neosvědčil. A já jen přemýšlím, kde se, proboha, tenhle nesmysl vzal. Skutečnost je ovšem taková, že stejně jako ne každá prodavačka vás u pokladny seřve, ne každý nevidomý na vás bude nepříjemný. Jeden zrakově postižený rozhodně nedělá vizitku celé komunitě. Pokud by si to lidé více uvědomovali, nedocházelo by k situacím, kdy se někdo bojí nabídnout pomoc nevidomému jen proto, že mu jiný nevidomý vynadal. Nebojíme se prodavaček ani úředníků, přestože i mezi nimi bývají občas pěkní nerudové. Proč se tedy bát nevidomých či jinak postižených?

MŮJ PŘÍBĚH III. - PROČ JSEM TAKHLE BOJOVALA

20. října 2018 v 0:59 | Simona Němcová |  Já slepá v ulicích
Důvody, proč jsem takhle bojovala s nabídkou pomoci, jsou vlastně nesmírně prosté. Nevidomý člověk se často pohybuje za doprovodu jiné osoby. Když jdu někam s vidícím průvodcem, plně na něho spoléhám. On je mostem mezi mnou a neznámým prostředím, ve kterém se nacházím. Proto jsem na něho vnitřně fixovaná podobně jako dítě na dospělého. Když mě třeba můj průvodce nechal čekat před obchodem a promluvil na mě cizí člověk, cítila jsem ostych a určitý strach mu odpovědět. Asi jako dítě, které ví, že se nesmí bavit s cizími lidmi. Totéž se dělo, když jsem šla po ulici bez průvodce. Proto jsem se lidem vysmekávala a nemluvila s nimi. Nereagovat na nabídku pomoci je ovšem považováno za neslušné. Věděla jsem, že reagovat musím, ale bránil mi v tom určitý strach, o kterém jsem nevěděla, tudíž s ním nebylo možné ani pracovat. Ani nikoho jiného to zřejmě nenapadlo. K odbourání problému mi velice pomohlo si tento strach uvědomit a pojmenovat si jeho příčinu.
Dalším důvodem je má introverze. Představte si, že jdete unaveni z práce a během vaší cesty domů vás osloví třeba pět lidí a každý něco chce. U introvertního člověka může vzniknout psychická zátěž dlouhodobého charakteru, neboť se jedná o každodenní situace. Tak se to alespoň stalo v mém případě. I lidé bez handicapu bývají unavení, zamyšlení nebo mají starosti. Tato zátěž u nich ovšem odpadá, protože během cesty po ulici mají více soukromí, alespoň většinou si jich nikdo nevšímá. Situace, kdy je někdo přeci jen osloví, např. se jich zeptá na cestu, je pro ně méně běžná, a tak je spíše vyvede ze zajetých kolejí, tudíž reagují snadněji. Stejně tak já jsem měla tendenci více reagovat třeba ve chvíli, kdy jsem z důvodu výluky chodila do školy jinou trasou, protože se najednou dělo něco nového. To je možná také důvod, proč vám unavený nevidomý večer po práci neodpoví, ale unavený řidič tramvaje sdělí nevidomému její číslo. Jedná se však pouze o můj názor vytvořený jen na základě vlastních zkušeností, který nemám potvrzený žádným odborníkem ani jsem jej nekonzultovala s jinými nevidomými.
V některých profesích, jako je např. pedagog, se člověk musí překonávat a bez ohledu na osobní rozpoložení se usmívat a být příjemný. Zrovna nedávno mi jedna osoba nepřímo naznačila, že by reakce nevidomých na nabídku pomoci zařadila do stejné kategorie. Souhlasím s ní v tom, že člověk by se měl snažit. Rozhodně mi nepřijde v pořádku, když si někdo prostě řekne, že nebude odpovídat, a přitom by mohl. Variantu, kdy nevidomý na nabídku pomoci neodpovídá, zde uvádím jako nutnost, kdy dotyčný prostě z nějakého důvodu jinak nemůže, nikoli jako možnost volby. To už potom skutečně považuji za nezdvořilost. Musím však říct, že pro mě osobně je velký rozdíl, jestli se překonávám na ulici, nebo v rámci komunikace ve škole či jakéhokoli jiného jednání s lidmi. Když mi bylo nejhůř, pokaždé jsem se v obchodě, na poště či u bankovní přepážky dokázala usmát, přestože i tam musím jako nevidomá komunikovat s lidmi více než vidící. Šla jsem třeba se svým typickým kamenným výrazem do obchodu a cestou jsem neodpověděla na žádnou nabídku pomoci. Když ke mně však po příchodu dovnitř přistoupila prodavačka a oslovila mě, na mé tváři se objevil úsměv a v příjemném duchu jsem s ní vyřídila vše potřebné. Po vyjití ven se ovšem úsměv opět změnil v tentýž kamenný výraz a má ústa se zamkla.
Důvodem je dle mého názoru uplatnění trochu jiných schopností než např. v obchodě či kanceláři. Reakce na ulici musejí být okamžité, navíc se odehrávají v dynamičtějším prostředí. A právě to je pro mě kámen úrazu. I když na mě začíná mluvit někdo známý, občas se mi stává, že potřebuji chvilku času na první reakci. Kontakt s kolemjdoucími na ulici je při odmítání nabídky pomoci sice velmi krátký, je však nutné jej navázat velice rychle, aby se tazatel nevidomému mezitím neztratil v davu a on neodpovídal do prázdna. Jako lepší řešení, než trénovat pohotovost reakcí, se ukázalo pracovat s tím, co mám. Podobně to funguje i v běžném životě. Chci-li něčeho dosáhnout, přinese mi větší úspěch, budu-li využívat své silné stránky, než kdybych se snažila přizpůsobit nějakým normám. To ostatně můžete vidět i na mých článcích. Nedokážu své myšlenky vyjadřovat v krátkých a na první pohled úderných textech, jak by mi asi vytkli někteří marketingoví pracovníci, kdybych jim sdělila, že chci oslovit veřejnost. Jestliže bych se o to pokusila, z mých textů by s největší pravděpodobností vznikl paskvil a nikdo by je nečetl. Mám ale dar práce s jazykem a právě na něm stavím svoji reklamu. Stejně tak na ulici jsem se naučila posouvat situace tam, kde je má silná stránka. Získáním času pozdravem zpomalým navázání kontaktu. Je to nenápadné a efektivní. Třeba kolemjdoucího, který mě právě oslovil, zrovna něco trápí, a já jej potěším tím, že se na něj usměju a popřeju mu dobrý den. A tak nakonec já, nevidomá, pomohu jemu. Ne nadarmo někdo řekl, že pomáhání pomáhá pomáhajícím. Z obávané, stresující situace se tak stává nástroj k šíření Boží lásky mezi lidi...

V žádném případě nechci, aby můj příběh někoho odradil od nabízení pomoci nevidomým! Stejně tak bych byla nerada, kdyby někdo po jeho přečtení nabyl mylného dojmu, že všichni nevidomí při nabídce pomoci strašně trpí. To, co jsem prožívala já, je příběh pouze můj, nikoho jiného. Existují i nevidomí, pro něž je nabídka pomoci hotovým vysvobozením. Jedna známá mi do komentáře napsala, že ona prozměnu měla problém o pomoc požádat ve chvíli, kdy ji potřebovala. Stála prý třeba půl hodiny, dokud ji někdo neoslovil. Nevidomý člověk by si měl umět odchytit kolemjdoucího, potřebuje-li jeho pomoc. Obzvláště v hlučných centrech velkoměst s velkým výskytem cizinců to však může být velmi obtížné. Navíc i zde se může objevovat určitý ostych. Proto nabízení pomoci, které je vlastně dobrou vůlí kolemjdoucích, jako nevidomá velice oceňuji. Nenechte se tedy odradit, pokud se někomu v danou chvíli nehodíte. Není na světě člověk ten, kdo by se zavděčil lidem všem. V životě existuje mnoho oblastí, v nichž se lidé neshodnou. Nikdo z nás nedokáže číst myšlenky, aby druhému pokaždé udělal, co mu na očích vidí. Člověk, který vám dnes na nabídku pomoci neodpověděl, ji možná zítra přijme s úsměvem, protože vás bude potřebovat. Jednou je to tak a podruhé jinak. Pokud dodržujete všechny správné zásady, ale nevidomý vám přesto neodpověděl nebo vás trochu rázněji odbyl, nezoufejte a nebojte se ho příště oslovit podruhé. Stejně tak nevidomý, jemuž se nabídka zrovna nehodila, by se neměl naštvat. Každý neseme svůj křížek a ne vždy je všechno ideální. Zde pomůže jediná zásada: POKORA!!!

MŮJ PŘÍBĚH II. - KDYŽ ÚSTA DOSTALA SÍLU

19. října 2018 v 13:07 | Simona Němcová |  Já slepá v ulicích
(Přímé pokračování článku Když byla má ústa zamčená)
Ani ten nejčernější mrak ovšem nezůstává na obloze věčně. Po čase se změnily poměry v mém osobním životě a já mohla prožívat nadšení z nových věcí. Našla jsem odpovědi na mnohé své beznadějné tápání a i v oblasti citové za mými zády náhle stál někdo, o koho bylo možné se opřít. To vše bylo potřeba, aby se má psychická kondice začala postupně zlepšovat a já měla novou sílu na hledání řešení. Na ulici to nebyla žádná sláva, ale přeci jen jsem začala zase odpovídat. Onen pocit pronikavého dorážení otázek kolemjdoucích nezmizel, nyní jej však bylo možné snadněji překlenout.
Věci se pomalu začínaly vracet "do normálu". Uvědomovala jsem si však, že mé reakce na nabídku pomoci stále potřebují zlepšení. Zdálo se mi, že na své okolí působím tvrdě a že mě lidé nutně musejí vnímat jako nepříjemnou. Takováhle přeci nejsem! "Usměj se! Zkus se usmát!" nabádala jsem se. Veškeré pokusy roztáhnout koutky však selhávaly. Ústa zůstávala stažená do kamenného, soustředěného výrazu. Dokážu na sobě velmi intenzivně a systematicky pracovat, pokud jsem v klidu, stres a zátěž ovšem snáším velmi obtížně a jakékoli strategie v nich selhávají. Bylo mi tedy jasné, že na ulici plné pohybu a nutnosti soustředění toho moc nesvedu. Radši někomu neodpovím a bezpečně dojdu, kam potřebuji, než abych překonávala své limity a ve výsledku třeba spadla pod metro.
Hledala jsem tedy způsob, jak dát kolemjdoucím najevo, že v tuto chvíli nepotřebuji pomoc, aby se mě nemuseli ptát. Řečí těla jsem zkoušela vyjadřovat, že jsem zaneprázdněna. Natáčela jsem hlavu směrem k bodu, na nějž jsem se právě soustředila, aby to bylo všem jasné. Marně. Lidé si toho nevšímali a já musela čelit dalším neúspěchům. Pravda, někdy jsem odpovídala, dokonce se mi občas podařilo vysvětlit kolemjdoucímu, proč jsem nereagovala či proč se chovám, jak se chovám. Nacházela jsem i různé kličky, které vlastně používám dodnes ve chvíli, kdy cítím, že bych neodpověděla. Když mi např. někdo zatarasil cestu ve snaze mi pomoci a já to zrovna nepotřebovala, uhnula jsem od něj a řekla něco jako: "Pardon, já se Vám vyhnu..." "Pardon" nebo "moment" jsou věci, které dokážu říct snadněji než se přímo konfrontovat s položenou otázkou. To proto, že při nich stále setrvávám v jednom procesu a nepřepínám se k dalšímu úkolu. Také jsem velice rychle zjistila, že mám problém pouze při prvním navázání kontaktu. Když už se přes ně dostanu, dokážu být velmi příjemná. Proto jsem někdy získávala čas tak, že jsem se kolemjdoucího otázala, jestli mluví na mě. Potom už jsem se vždy zdárně dostala k odpovědi, a dokonce i k úsměvu, který si potenciální pomocník rozhodně zasloužil. Těžko mohl kdo vědět, jestli si skutečně nejsem jistá, anebo jen potřebuji získat čas. Mnohdy jsem to nevěděla ani já sama. Každopádně se má komunikace postupně dostala na celkem slušnou úroveň. Stále jsem však vnitřně nebyla spokojená.
Jednou jsem jela odpoledne ze školy a jako každý den se chystala nastoupit do metra. Neodhadla jsem vzdálenost a směřovala před soupravu. Než jsem si vše stačila dokonale zmapovat, chytil mě někdo prudce za batoh. Pochopitelně jsem se příšerně lekla. I kdyby v tu chvíli nikdo nezasáhl, nehrozilo by mi žádné nebezpečí, jelikož před nástupem do metra si vždy nejprve ověřím holí, jestli bych skutečně nastoupila do dveří. Těžko to však mohl posoudit někdo zvenčí. Je lepší zasáhnout zbytečně než nezasáhnout v pravou chvíli. Leknutí poněkud snížilo mou schopnost soustředění, navíc se situace stala nepřehlednou kvůli otevřeným dveřím u řidiče (otázce metra se budu podrobněji věnovat v jiných příspěvcích). Nakonec jsem sice nastoupila do dveří a nikoli do kabiny či kolejiště, byla jsem ovšem mírně rozrušená a po příchodu do internátu jsem si musela odpočinout. Když jsem vše napsala svému příteli, zpočátku ho to vyděsilo. Bál se, abych třeba skutečně nenastoupila před metro.
Prožitá situace sice přímo nesouvisela s reakcí na nabízenou pomoc, jak jsem mu ji ale objasňovala, počala jsem nacházet nové odpovědi. Došlo mi, že důvodem mé špatné komunikace s kolemjdoucími na ulici není pouze neschopnost multitaskingu, ale i určitý strach. Kdyby šlo pouze o přepínání úloh, dalo by se s problémem lépe pracovat. Strach se však ovládá těžko, navíc je často nenápadný a za ledacos se skryje. Tehdy jsem však získala nové odhodlání pokusit se jej překonat. Rozhodla jsem se, že se zkusím přestat bát psychické bolesti, kterou u mě zejména ve výše popisovaném období vyvolávalo přepnutí pozornosti. Začala jsem hned druhý den. Vycházela jsem na ulici se slovy "NEBOJ SE!" na rtech. K odpovídání kolemjdoucím jsem se nutila násilím tím, že jsem sebou před odpovědí prudce trhla. Ono trhnutí mělo vyvolat násilné přepnutí na druhou kolej. Byl to asi takový pocit, jako když dostanete ránu. Bolelo to, ale celkem to fungovalo. "Tady máte, co jste chtěli!" říkala jsem si cynicky při pohledu na své divadlo. Celé mi to připadalo hloupé a nepřirozené. "Pane Bože, opravdu mám tohle dělat?" modlila jsem se snad po každé takové reakci. Někdy jsem trhla celým tělem, někdy stačil menší a méně nápadný otřes. Pořád to však nebylo ono.
Až jednou... Stáli jsme s přítelem na peróně metra a čekali na jeho maminku, která nahoře telefonovala. Vtom se vynořila nějaká paní s otázkou, kterým směrem jedeme. Nabídka pomoci mě v tu chvíli zaskočila, jelikož jsem ji vzhledem ke kontextu situace nečekala. "My nejedeme nikam!" odpověděla jsem trochu rázněji, než by asi bylo vhodné nebo než bych si alespoň představovala. No, asi jako když člověk něco nečeká a trochu se lekne. Můj současný přítel je nevidomý a těžce nedoslýchavý, proto si nabídky pomoci nejspíše ani nevšiml. Zodpovědnost tedy byla na mně a já se toho úkolu nezhostila zrovna nejlépe. Tím jsem mohla vrhnout špatné světlo nejen na sebe, ale i na něj. Nemám přeci napsáno na čele, že jsem se prostě jenom trochu lekla, a pochybuji, že to té kolemjdoucí došlo. Navíc... jak vedle něj, usměvavého mladého muže, proboha vypadám?! Na jednu stranu jsem věděla, že to v danou chvíli lépe nešlo, na druhou stranu jsem to ale chtěla změnit. Chtěla jsem, aby i ti lidé kolem mě poznali, že dovedu a hlavně chci být velice příjemná.
Když jsme pak druhý den jeli s přítelem a jeho maminkou tramvají a já jsem na dotaz nějaké paní, jestli si chci sednout, sice odpověděla "Ne, já jedu kousek!", ale opět o něco rázněji, než bych si přála (nijak markantně, ale prostě jsem to nečekala), byla jsem si stoprocentně jistá, že s tím chci něco dělat. A najednou mě napadlo zcela prosté řešení! Když mi někdo nabídne pomoc, nebudu se stresovat s tím, že bych mu měla hned odpovědět. Prostě ho napřed pozdravím. Tím získám dostatek času a klidu, abych mohla odpovědět kolemjdoucímu na to, na co se mě ptal. Pokud se zrovna potřebuji více soustředit a nabídka pomoci mě ruší, prostě se zastavím, abych odpovídáním za každou cenu neohrozila vlastní bezpečnost. Zároveň se dokážu i usmát a mám radost, že i v těchto pro mě zátěžových situacích vyzařuji to, co skutečně vyzařovat chci. A když se necítím nebo je nabídka pomoci vyslovena skutečně v nevhodnou chvíli, řeknu třeba: "Moment!" nebo: "Moment, soustředím se." Někdy také nahlas okomentuji, co jdu právě dělat, např. "Já si, s dovolením, dohledám ten eskalátor", aby kolemjdoucí věděli, proč zrovna jdu tak divně. Jindy zavrtím hlavou. Pravda, někdy jsem unavená, více se soustředím nebo spěchám a pak se nic z toho nepovede. To už asi nezměním. Alespoň ne jinak, než že o tom budu mluvit. Snad to pomůže nejen mně, ale i jiným nevidomým a lidem kolem nich...

MŮJ PŘÍBĚH I. - KDYŽ BYLA MÁ ÚSTA ZAMČENÁ

18. října 2018 v 23:05 | Simona Němcová |  Já slepá v ulicích
Chceme-li dobře porozumět odlišnostem v reakcích nevidomých na nabídku pomoci, je třeba si uvědomit, že každý nevidomý je jiný stejně jako každý jiný člověk. Pravda, na první pohled se to zdá být naprosto samozřejmé, ale přiznejme si, kdo z vás si to uvědomí ve chvíli, kdy se s touto jinakostí dostane do křížku - např. právě když mu někdo neodpoví nebo se chová jinak, než by se od něj očekávalo? Lidé mají často tendenci zasazovat si osoby s handicapem (a ostatně nejen je) do určitých šablon a představ. Děláme to všichni, abychom si zjednodušili něco, co vnímáme jako příliš složité. Není tedy divu, že i o nás nevidomých si lidé mají tendenci dělat zjednodušenou představu, jak bychom se v určitých situacích měli chovat. Pokud se tak z nějakého důvodu nechováme, naše okolí to pochopitelně vykolejí. Je až k neuvěření, jak dokáže taková šablona vztažená na konkrétní situaci (v tomto případě na kontakt s nevidomým na ulici) zaslepit i jinak vnímavého člověka! Pokud na nás odlišnosti koukají jen z obrazovky monitoru, nepředstavuje jejich přijetí nijaký zásadní problém. Vždyť se nás to vlastně netýká, je to daleko od nás. Nicméně ve chvíli, kdy se jakožto problematiky neznalí nacházíte v bezprostřední blízkosti člověka s bílou holí, asi moc nepřemýšlíte nad tím, že má podobné vlastnosti a potřeby jako vaši blízcí nebo vy sami.
Pokud na vás třeba manžel, manželka, syn nebo dcera nespokojeně zamručí, když jej vyrušujete od práce, nevidíte v tom nic špatného. Pokud vám v danou chvíli neodpoví, nebudete se na něj zlobit, protože jen zkrátka a dobře nedokáže dělat dvě věci najednou. Napadlo vás ale někdy, že nevidomý, který nezareagoval na vaši nabídku pomoci, tak učinil ze stejného důvodu? Možná mi namítnete, že váš vidící protějšek se ovšem tohoto prohřešku dopouští pouze při práci, nikoli při chůzi. No, nechci a ani nemohu mluvit za jiné, ale já jako nevidomá při samostatné chůzi pracuji. Obzvláště v rušném centru velkoměsta. Poslouchám zvuky okolo, abych správně našla eskalátor, dopravní prostředek, zeď... Soustředěně hmatám holí, abych nepřešla reliéfní dlažbu. Když třeba čtu nebo píšu, mám někdy problém si u toho povídat s druhými, protože pracuji a nedělá mi dobře se přepínat mezi činnostmi. Je tedy logické, ač se to možná někomu nemusí líbit, že se podobně budu chovat i např. během cesty domů. Někdy jsem plná elánu, a tak bez větších obtíží pohotově odpovím na každou nabídku pomoci. Jindy jsem unavená nebo mám starosti, a to se mi pak mezi soustředěním se na cestu a komunikací přepíná hůř. Ke všemu jsem introvertní, přecitlivělá a poměrně psychicky labilní. Proto mám občas s vypořádáním se s nabídkou pomoci co dělat. Teď už to celkem zvládám, nicméně moje cesta k úspěchu byla trnitá. A právě o ni bych se s vámi chtěla podělit. Snad vám můj příběh pomůže nahlédnout i na tu opomíjenější stranu mince...
Sama po městě jsem poprvé šla zhruba v patnácti letech. Byl to vlastně jen kousíček cesty mezi dvěma tramvajovými zastávkami na brněnském Mendelově náměstí. Jednalo se o pouhých pár metrů, navíc za mnou pokaždé šel někdo z rodiny. Přesto můj soustředěný zjev upoutával pozornost kolemjdoucích, kteří mi nabízeli pomoc. A tehdy bylo poprvé zřejmé, že mám problém... Odmalička jsem nechtěla být rušena, když jsem např. psala domácí úkoly. Postupně se můj nárok snížil: lidé kolem mě mohli dělat cokoli, jen ne na mě mluvit. Lépe řečeno pokud na mě promluvili, neodpovídala jsem nebo jsem odpověděla později, jelikož jsem byla příliš ponořena do sebe. Nevím, jestli zrovna v těch patnácti, ale později určitě ano. Stejným domácím úkolem, který je třeba dobře splnit, pro mě byla v danou chvíli moje cesta. Když se mě někdo dotkl a nabídl mi pomoc, vysmekla jsem se a neřekla nic. Neodpověděla jsem proto, že v mém vnitřním světě existovala jen a pouze ta cesta, kterou bylo potřeba zdolat. Vysmekla jsem se proto, že jsem si tak instinktivně vymezovala prostor. Všechno, co do mé cesty nepatřilo a rušilo mě, bylo třeba co nejjednodušším způsobem dostat pryč.
Jistě, nejjednodušší způsob by pro kdekoho byl odmítnout slovně. Pro mě to ve chvíli, kdy jsem byla pohroužena do své cesty, představovalo prakticky nemožný úkol. Maminka mi párkrát po takových reakcích konstruktivně vynadala. Vysvětlovala mi, že to nesmím, protože ti lidé už pak třeba nikomu dalšímu nepomohou. Konstruktivně někomu vynadat může být velmi účinné, pokud je dotyčný schopen danou věc sám od sebe změnit. To jsem já ovšem nebyla. Příliš jsem se bála cizích lidí a příliš těžko jsem dokázala přepnout hlavu na jinou činnost. Vůbec si nedokážu vybavit, jak jsem se cítila, ale myslím, že jsem na její kritiku nic neodpovídala. Nevím ani, jestli mi důsledky mého jednání docházely. Možná na to ani nebyl prostor, protože to zkrátka a dobře nešlo jinak...
Jak jsem to měla s nabídkou pomoci během prvních tří let studia v Praze, kdy jsem ještě nechodila sama příliš často, si vůbec nedokážu vybavit. Ve čtvrtém ročníku nás z důvodu rekonstrukce přestěhovali do jiného internátu, který byl vzdálen asi půl hodiny cesty od školy, a tak jsem začala každý den dojíždět (školy pro zrakově postižené, jakou donedávna byla i naše konzervatoř, často mívají internát přímo ve svém areálu). Kolemjdoucím už jsem se nevysmekávala tak prudce a na jejich nabídku pomoci jsem někdy dokázala odpovědět. Stále to ale nebylo ono. Situace se na pár dní zlepšila, když jsem díky modlitbám před cestou získala určitou dávku klidu. Ono se to odpovídá jinak, když se nabyti energií vracíte z nedělní bohoslužby, než když jdete večer domů unavení ze školy nebo ráno spěcháte do školy. A tak jsem brzy vše zase vytěsnila. Měla jsem spoustu jiných starostí, které byly důležitější: Potřebovala jsem zvládnout maturitu, dva hudební nástroje a svůj poněkud zvláštně se vyvíjející osobní život. A tak jsem asi někdy odpovídala, někdy ne, nicméně jsem tomu příliš nevěnovala pozornost.
V pátém ročníku u mě ovšem propukla psychická krize. V té době jsem měla trochu netypický vztah s člověkem s kombinovaným postižením (mimo jiné byl autista) a věci kolem něj ve mně spustily psychickou reakci, která otřásla mojí osobností. Projevovalo se to vpodstatě tak, že jsem se z určitého důvodu měla tendenci stahovat a méně komunikovat s lidmi. Když se mi něco podobného stalo ve druhém ročníku, ještě jsem si později libovala, že je dobře, že jsem v té době nechodila sama, jelikož nevím, jak bych zvládala komunikaci s kolemjdoucími. Nyní jsem si to mohla vyzkoušet na vlastní kůži. Popravdě řečeno, nezvládala jsem ji nijak. Na nabídku pomoci jsem většinou neodpovídala a nedalo se s tím nic dělat. Byla jsem příliš uzavřená do svého světa. Dělo se mi něco, co zasáhlo do mých vztahů s okolím, a já pořádně nevěděla co a proč. Usilovně jsem se pokoušela nalézt odpovědi, a tak jsem byla psychicky velmi vyčerpaná.
Všechny problémy, které se snad dříve daly považovat za zanedbatelné, náhle vykrystalizovaly do obřích rozměrů. Někdo na mě třeba mluvil, když jsem měla sluchátka na uších. Slyšela jsem ho a věděla jsem, že bych měla odpovědět. Nedokázala jsem se však vynořit z něčeho, v čem jsem byla - přepnout se, abych mohla začít komunikovat. Totéž se dělo, když jsem něco četla nebo psala. Nikdy mi tohle přepínání nebylo příjemné, teď ale doslova bolelo. Když byl někdo neodbytný, docílil svého. Jednalo se ovšem o známé lidi. Na ulici mě většinou oslovovali lidé neznámí. Navíc je zde vše v pohybu a na reakci není tolik času. Vzhledem k dlouhodobějšímu psychickému vyčerpání na mě hlasy kolemjdoucích s jejich otázkami, zdali nechci pomoct nebo si nechci sednout, dorážely a pronikavě se do mě zabodávaly jako ostrý nůž. Asi jako když vám někdo neúnavně všemi prsty najednou klepe do hlavy. Každý člověk přirozeně utíká před bolestí, ať už fyzickou nebo psychickou. A tak jsem se před oním "nemilosrdným klepáním" ještě více uzavírala do jakési pomyslné ulity. Tenhle pocit pronikavého dorážení tu vlastně byl vždycky, jen jsem si ho tolik neuvědomovala. Ve chvíli, kdy vás bolí duše, se ovšem všechny podněty zveličí a rozostří.
Postupně mi došlo, že kolemjdoucím téměř vůbec neodpovídám. Dokonce ani těm, kteří se mě zeptali třikrát. Bylo to, jako když se člověk topí a ví, že stačí máchnout paží a byl by zachráněn, ale on tou paží prostě nemáchne - nedokáže to. "PŘEŽÍT, DOJÍT!" bylo heslo každé mojí cesty po ulici. I přes bolest, kterou mi kolemjdoucí nevědomky působili, jsem se na ně pochopitelně nikdy nezlobila. Být na někoho naštvaná kvůli věci, za kterou nemůže, se mi odjakživa zdálo nespravedlivé, a tak jsem vše přijímala s pokorou. Bylo mi však víc než jasné, že ti lidé nevědí, že mám psychické problémy nebo že se soustředím, a tak si nejspíše myslí, že jsem nezdvořilá a nevděčná. A co hůř, má neschopnost odpovědět je může odradit od nabídky pomoci někomu, kdo ji bude skutečně potřebovat. Ve snaze najít řešení svého problému jsem se začala příliš hlídat a pozorovat. Výsledkem byla křečovitost a psychický blok. Věděla jsem, že je nutné to změnit, abych těm lidem neubližovala. Zároveň jsem ale cítila, že to nejde.
Snažila jsem se vymýšlet různé složité strategie, které mi měly pomoci na kolemjdoucí reagovat. Nejprve jsem se pokoušela zmírnit psychickou bolest tím, že se ještě bezpečněji stáhnu do své bubliny, aby na ni hlasy kolemjdoucích tak nemilosrdně nedorážely. To sice tak nějak šlo, nicméně další zamýšlená fáze, kdy mi ona ochrana měla pomoci otevřít ústa a promluvit, se nikdy nedostavila. Určitý pocit klidu jsem si sice navodila, jenomže jsem zároveň posílila svoji ochrannou vrstvu, přes kterou posléze nebylo možné se dostat. Pak mě napadlo odmítat pomoc zavrtěním hlavou. To nějakou dobu fungovalo (pominu-li pár jedinců, kteří mi nabídku opakovali i po několikerém razantním zavrtění), ale rozptylovalo mě to v soustředění, takže i tento způsob nakonec selhal. Nedokázala jsem rozluštit, kdy neodpovídám proto, že se soustředím, a kdy proto, že mě to bolí. Nastoupila jsem třeba do tramvaje, chytila se tyče a začala si uklízet vysílačku. "Chcete si sednout?" ptala se mě nějaká paní. Slyšela jsem ji, ale soustředila jsem se na uklízení vysílačky, a tak jsem jí neodpověděla. Jako by tyto dvě činnosti byly dva vlaky na dvou rovnoběžných kolejích. Jedou vedle sebe, ale nikdy se nepotkají. Mohla jsem se skutečně potřebovat soustředit na uklízení vysílačky, ale také to mohla být strategie, jak uniknout před bolestným přepnutím se - zaměřit se na konkrétní úkon, a tak upevnit jistotu na vlastní koleji, ovšem tím spíše nevykolejit. Anebo to také mohlo být obojí...

POKRAČOVÁNÍ V DALŠÍM ČLÁNKU

ÚVODEM - POMÁHAT SKUTEČNĚ A BEZBOLESTNĚ

15. října 2018 v 23:39 | Simona Němcová |  Já slepá v ulicích
Nedávno mi jedna mírně afektovaná příbuzná sdělila, že je ode mě vlastně hnusné, když nepřijímám pomoc kolemjdoucích. Takovéto a podobné věty často slýcháme od sebestředných lidí, kteří za svůj dobrý skutek něco očekávají. Třeba jen vlastní dobrý pocit. Jistě, dobrý pocit jako takový není nic špatného, nesmí ovšem jít primárně o něj. Velmi často se na ulici setkávám s lidmi, kteří se rozhodnou, že mi pomohou, a už je vlastně vůbec nezajímá, jestli tu pomoc skutečně potřebuji. Bývají pak neodbytní i ve chvíli, kdy by mi více prospělo, kdyby se stáhli do pozadí, protože se zrovna potřebuji soustředit. Uznávám, občas se mi stává, že jim na nabídku pomoci neodpovím, protože to prostě nedokážu. Domnívám se ale, že pokud by chtěli, mohli by z mé řeči těla poznat, že potřebuji být sama.
"Dáte si nějaký horký nápoj?" ptává se pokaždé stevard/ka v autobuse společnosti Regiojet, se kterou často jezdím. Pokud jí cestující neodpoví, protože spí nebo je zaneprázdněn, rozhodně se neurazí ani si neřekne, že je dotyčný nezdvořilý. Zkrátka nabídku nevyužije a tím to končí. My lidé s handicapem to ovšem máme o něco těžší. Jestliže si z jakéhokoli, byť i sebepádnějšího důvodu dovolíme něčí nabídku pomoci takto odbýt, není vyloučeno, že nás tento bude pokládat za nezdvořilé a nevděčné. Tím spíš, že ve většinové společnosti stále přetrvávají mmnohé předsudky a mýty. Člověk s handicapem je na ulici často vnímán jako pouhý objekt soucitu a pokud možno okázalé dobročinnosti, tedy jako někdo, kdo potřebuje neustálou pomoc. Ona okázalá dobročinnost se dříve projevovala zejména podporou výchovně vzdělávacích institucí pro osoby s postižením (což bývalo konkrétně v případě slepeckých ústavů spojováno s bohatým kulturním programem) a byla módním hitem vyšších společenských vrstev. Dnes se s ní většinou setkáváme v poněkud jiné podobě, kdy se stává záležitostí širší veřejnosti. Jedno ovšem mají obě formy společné: Pomáhat nikoli proto, aby bylo pomoženo, nýbrž proto, abych já pomohl(a). Takovíto "okázalí dobrodinci" mají pochopitelně určitou představu, jak by se měl objekt jejich soucitu chovat. Pokud se tak nestane, cítí se uraženi a vinu přikládají druhé straně.
Kdyby ovšem šlo jen o ně, neměla bych nejmenší důvod psát tento text, natož pak další, jimiž na něj chci navázat. "Okázalým dobrodincům" totiž nemá cenu nic vysvětlovat, stejně neumějí naslouchat (jako ostatně i ta moje příbuzná). Chvála Bohu je ale mezi námi mnoho takových, kteří by rádi nezištně posloužili. Nikdo z nás ovšem není ze železa, tudíž se může lehce stát, že se i oni poraní o zklamání způsobené pouhou nevědomostí a jsou odrazeni. Pravda, po městech bývá rozvěšeno mnoho plakátů s instruktáží, jak pomoci nevidomému. Žádný z nich už ale nepočítá s variantou, že nevidomý na vaši nabídku prostě neodpoví. A právě proto, že se o tom nikde nepíše (alespoň se ke mně žádný takový článek nedostal), vybírají si lidé v takovýchto případech nejsnadnější vysvětlení. Neodpověděl, tak je prostě nezdvořilý! Příště už mu nepomůžu! A nejen jemu, ale ani nikomu dalšímu! Vždyť jsou všichni nezdvořilí a nevděční, tak ať si třeba spadnou! Ať si je třeba přejede tramvaj, mně to může být jedno! Abych řekla pravdu, vůbec se podobným postojům nedivím. Ne každý dostal do vínku dar vnímavosti a schopnosti dávat si věci do souvislostí. Navíc informace, které se k širší veřejnosti povětšinou dostávají, se zabývají pouze praktickou částí problému a naprosto pomíjejí vnitřní svět. Zřejmě proto, že takové věci nejsou na první pohled důležité a jen by lidi zbytečně zahlcovaly. Navíc je přeci naprosto samozřejmé, že nevidomý je jako každý jiný, i on má své nálady, problémy a starosti. Proč na to tedy poukazovat? Protože kdyby se o těchto věcech více mluvilo, předešlo by se různým nedorozuměním v každodenních situacích.
Pokud nevidomý nedokáže v danou chvíli rychle zareagovat a odmítnout nabídku pomoci slovně, a tak na ni prostě neodpoví, mnozí kolemjdoucí si to berou osobně a pak mohou být i odrazeni od dalších pokusů. Dle mého názoru by se tak ale nemuselo dít, kdyby lidé kolem nás znali celou problematiku. Proto jsem se rozhodla, že se v následujících textech (které budu postupně připisovat) pokusím přiblížit psychologii samostatného pohybu nevidomých po ulici. Pokusím se popsat, co někdy prožíváme a proč se ne vždy chováme tak, jak by se od nás očekávalo. Pravda, nejsem psycholožka ani speciální pedagožka (i když k oběma těmto oborům mám vnitřně poměrně blízko). Jsem však nevidomý člověk, který se alespoň přiměřeným způsobem pohybuje samostatně po ulicích a který si s reakcí na nabídku pomoci užil své. Má zkušenost mi budiž oprávněním k publikaci těchto textů. Každý z nás je jiný, nečekejte tedy ode mě klíč k pochopení všeho, s čím se při kontaktu s nevidomým setkáte. Dám vám ale to nejcennější, co vám s Boží pomocí dát mohu: svůj vlastní příběh, který snad někomu z vás pomůže lépe porozumět tomu, že není všechno zlato, co se třpytí, a není všechno nezdvořilost a nevděk, co se tak tváří. Rozhodně nemám v úmyslu někoho odradit od nabízení pomoci nevidomým. Chci jen, aby se pomáhalo lépe a efektivněji a aby lidé, kteří chtějí skutečně pomáhat, zbytečně nebývali zraňováni jen kvůli své nevědomosti. Moudrost Ducha svatého mi v tom pomáhej!

NENÍ PŘIJETÍ JAKO PŘIJETÍ

4. července 2018 v 18:49 | Simona Němcová |  Zamyšlení
Před několika měsíci jsem se setkala s jedním nevidomým mladým mužem. Že má kromě zrakového postižení ještě těžkou sluchovou vadu, jsem zjistila vpodstatě až na místě, vlastně ještě o něco později, přestože jsme si předtím delší dobu psali po internetu. Hned mi došlo, že tady nebude něco v pořádku. Má domněnka se potvrdila, když mi dotyčný sdělil, že tímto postižením netrpí od narození a svoji diagnózu nikdy nepřijal. "A jejda," řekla jsem si. Dosud jsem s něčím takovým neměla přímou zkušenost, ale několikrát jsem slyšela o tom, jak se se získaným handicapem někdy těžko smiřuje. Naprosto odstrašujícím příkladem pro mě byla jedna žena, která začala zhruba ve svých patnácti letech ztrácet zrak. Nikdy jsem se nesetkala s její "odvrácenou tváří", nicméně od svého okolí jsem o ní často slýchala věci, z nichž mi šel doslova mráz po zádech. Tato osoba prý dlouho odmítala nosit bílou hůl, až ji dokonce srazilo auto. Do práce si nenosila žádné kompenzační pomůcky, chodila naprázdno. Nikdy mi přímo neřekla, že je nevidomá, ačkoli by to od ní bylo slušné, když jsem si v důsledku vlastní zrakové vady nemohla tuto skutečnost ověřit. Nakonec jsem se musela za rohem ptát spolužáků. Také prý na koncertě odmítla program v Braillově písmu s tím, že umí číst, aby ten běžně tištěný posléze držela vzhůru nohama.
Není tedy divu, že informace onoho mladého muže, že své sluchové postižení nepřijal, mě nikterak nenechala chladnou. Uvědomovala jsem si, že situace, v níž se nachází, není zrovna snadná. Vždyť já sama jako nevidomá sluch zejména při samostatném pohybu maximálně využívám. Dost dobře jsem chápala, že pro mladého, zdravého člověka, jenž touží po samostatnosti, není nikterak lehké, že nemůže např. sám přejít tramvajové koleje nebo se pohybovat na příliš hlučném místě, jako je centrum města. V mysli mi ale stále strašil příklad oné ženy. Co když svou diagnózu nepřijme a bude dělat stejné hlouposti jako ona?... Čekala jsem, že přijdou problémy: že o své sluchové vadě třeba vůbec nebude chtít mluvit, nebude chtít, aby se na ni poukazovalo, nebude si některé její projevy připouštět... S tím vším jsem počítala, ale rozhodla jsem se ho nešetřit. Naprosto bez okolků jsem mluvila o jeho sluchové vadě stejně jako o té zrakové, kterou máme oba od narození. Nezdráhala jsem se naplno poukazovat na jeho možné limity či komentovat jeho přeslechy. Nemyslela jsem to zle: napůl za tím stál můj vrozený realismus a upřímnost, napůl specifický smysl pro humor. Byla jsem připravena na to, že přijdou problémy, a byla jsem odhodlaná se je pokusit řešit. Ale pořád nic nepřicházelo. Nechtělo se mi věřit, že by za tím stála pouze důvěra, kterou ke mně ten člověk měl. Jak to, že se stále nic neděje?...
Až jednou jsem to pochopila. "Tu diagnózu přijmu ale plně jen tehdy, pokud mi už nic nepomůže. Přijmout diagnózu znamená rezignovat. Já se ale nesmířím a pokusím se něco dělat," napsal mi tehdy. A mně bylo hned jasné, jak se věci mají. Pro mě nepřijetí diagnózy vždy znamenalo popírání, odmítání skutečnosti, že ji mám. Ve skutečnosti tedy dotyčný svůj handicap přijal, jen odmítal rezignovat, jelikož zde byla jistá šance na zlepšení. Pouze ony pojmy "přijmout" a "smířit se" vnímal trochu odlišně. Tak odlišně, že naprosto přehlédl skutečnost, že se smířil. Došlo mi, že problémy, které jsem stále podvědomě očekávala, zřejmě nikdy nepřijdou. - Že stačí skutečně jen trocha důvěry a přijetí z mé strany, abych se mohla spolehnout, že od něj již nedostanu žádné neúplné či zkreslené informace. Když jsem mu celou věc vysvětlila, přestal se bát onoho slova "přijmout". Pochopil, že aby mohl přijmout, nemusí rezignovat, že se může smířit, ale nemusí při tom přestat na sobě pracovat - že tyto dvě věci se nevylučují. Lidské vnímání pojmů je někdy ošemetné a někdy nám může překážet na cestě k úplné vnitřní svobodě.

PŘEJME SI SKUTEČNĚ

23. prosince 2017 v 20:57 | Simona Němcová |  Zamyšlení
Každý z nás má občas na něco spadeno. V mém případě jsou to kromě automobilů parkujících na chodníku, odsunutých židlí či nedovřených dveří i hromadná PF, kterých je v období Vánoc všude plno. Snad každoročně nacházím v e-mailové poště či na Facebooku texty obsahující přání šťastných, veselých, požehnaných, pokojných či jiných svátků a každoročně se pořád dokola ptám, k čemu to je. Myslel vůbec odesílatel takového přání na konkrétní adresáty, když onen bezpochyby krásný text či vtipnou rýmovačku s největší pravděpodobností někde zkopíroval a poslal veškerým svým kontaktům v adresáři? Pokaždé, když od někoho dostanu zprávu podobného charakteru, mi vyvstane v mysli otázka: To tomu dotyčnému ani nestojím za to, aby mi napsal zvlášť? A nemyslím při podobných úvahách jen na sebe, nýbrž i na další osoby, jež se pro onu chvíli stávají pouhou položkou na seznamu. Možná si tímto způsobem odesílatel jen chtěl zachovat věrnost konvencím a odbýt si každoroční povinnost, která ho beztak otravuje. Nebýt možnosti snadných pár kliků myší, třeba by mi ani nenapsal. A komu by vlastně napsal? Někdo by se možná ohradil, že zkrátka nemá to správné střevo, a tak raději čerpá "inspiraci" odjinud. A já se opět ptám proč. Vždyť by stačila pouhá dvě slova: "Veselé Vánoce." "Krásné svátky."... Nebo třeba jedna neučesaná věta... Takové kratičké přání či pozdrav napsané vlastní rukou a určené přímo mně má přeci větší váhu než stylisticky bezchybné, vznešené, ale přitom nic neříkající PF. A úplně nejvíc trapné je, pokud jako nevidomá obdržím přáníčko ve fotce, které si sama nemohu přečíst. To je mi pak víc než jasné, že si zkrátka dotyčný nedal tu práci, aby své nejbližší oslovil doopravdy - od srdce.
Já sama píšu vždy jen těm lidem, kterým chci skutečně napsat. Každému zvlášť, osobně. Protože každý z mých blízkých je jiný. Komu zrovna napsat nechci, tomu prostě nenapíšu. Ať se na mě klidně dívají skrz prsty. Není tedy divu, že mě hromadná, tudíž nic neříkající PF poměrně iritují. Každoročně tedy dávám průchod své kreativitě a některé odesílatele na bezobsažnost jejich zpráv taktně upozorňuji. Pro mnohé z nich, tedy hlavně pro ty, kteří si podobným způsobem chtěli jen zachovat dobré jméno, je to zcela jistě provokace. Hlavně proto, že se úmyslně k přání stavím tak, jako by bylo adresováno mně osobně. Většinou odesílateli napíšu něco jako: "Zdravím Tě a moc děkuji za krásné přání. I já Ti přeji..." A pak prostě připojím něco od srdíčka, dotyčnému přímo na míru. Jindy zase napíšu něco jako: "Děkuji za krásné přáníčko. Pokud Ti to nevadí, budu trochu osobnější a zeptám se, jak se Ti daří." Nebo: "Děkuji za krásnou básničku!" To se pak dotyčný možná ve skrytu duše zastydí, protože ví, že on ji vlastně nevymyslel. Největší legrace je ovšem s fotkami. U nich totiž nejvíce vyjde najevo můj záměr vzít si přání osobně. Stačí jen napsat: "Omlouvám se, ale nevím, co na té fotce je." Nebo: "Omlouvám se, ale ještě jsem neprohlédla a nemám takové technologie, abych si tu fotku mohla ohmatat." Případně lze ještě požádat dotyčného, aby mi text z fotky poslal jinou formou. Kolik lidí mé odpovědi skutečně uhodí do očí, jsem se nikdy nedověděla. Stejně tak nevím, kdo i ten hromadný nesmysl myslí upřímně a kdo se naopak jen snaží zalíbit. Přesto to však nevzdávám a každoročně svádím boj s nic neříkajícími výplody neznámých hlav, jež kolují často i několik let napříč zejména novodobými komunikačními technologiemi. To aby se neupřímní zastyděli a upřímným došlo, že to jde i jinak.
A proč jsem vlastně tento článek přiřadila k tématu Melodie srdce? Protože správné přání by mělo být melodií vycházející z našeho srdce. Písní, kterou zpíváme jen jednomu člověku. Písní, která zní pokaždé jinak. Jinak zpíváme partnerovi, jinak kamarádce, jinak druhé kamarádce, jinak známému. Protože každý člověk v našem okolí je jiný, a zasluhuje tedy naši individuální pozornost.

A nyní mi už nezbývá než navzdory svému přesvědčení popřát všem potencionálním čtenářům tohoto článku šťastné a požehnané prožití nadcházejících vánočních svátků i celé doby vánoční. I když... Vlastně ne tak docela navzdory... Sice nevím, kdo všechno bude můj text číst, vím však s jistotou, že těch lidí, kteří jej vezmou vážně, nebude mnoho. Mé přání je tedy vlastně mnohem určitější než slepé označení seznamu kontaktů v počítači či mobilu. A jsem za to moc ráda! Jak povznášející je být pofidérním slepcem!!!

Kam dál