PŘEJME SI SKUTEČNĚ

23. prosince 2017 v 20:57 | Simona Němcová |  Zamyšlení
Každý z nás má občas na něco spadeno. V mém případě jsou to kromě automobilů parkujících na chodníku, odsunutých židlí či nedovřených dveří i hromadná PF, kterých je v období Vánoc všude plno. Snad každoročně nacházím v e-mailové poště či na Facebooku texty obsahující přání šťastných, veselých, požehnaných, pokojných či jiných svátků a každoročně se pořád dokola ptám, k čemu to je. Myslel vůbec odesílatel takového přání na konkrétní adresáty, když onen bezpochyby krásný text či vtipnou rýmovačku s největší pravděpodobností někde zkopíroval a poslal veškerým svým kontaktům v adresáři? Pokaždé, když od někoho dostanu zprávu podobného charakteru, mi vyvstane v mysli otázka: To tomu dotyčnému ani nestojím za to, aby mi napsal zvlášť? A nemyslím při podobných úvahách jen na sebe, nýbrž i na další osoby, jež se pro onu chvíli stávají pouhou položkou na seznamu. Možná si tímto způsobem odesílatel jen chtěl zachovat věrnost konvencím a odbýt si každoroční povinnost, která ho beztak otravuje. Nebýt možnosti snadných pár kliků myší, třeba by mi ani nenapsal. A komu by vlastně napsal? Někdo by se možná ohradil, že zkrátka nemá to správné střevo, a tak raději čerpá "inspiraci" odjinud. A já se opět ptám proč. Vždyť by stačila pouhá dvě slova: "Veselé Vánoce." "Krásné svátky."... Nebo třeba jedna neučesaná věta... Takové kratičké přání či pozdrav napsané vlastní rukou a určené přímo mně má přeci větší váhu než stylisticky bezchybné, vznešené, ale přitom nic neříkající PF. A úplně nejvíc trapné je, pokud jako nevidomá obdržím přáníčko ve fotce, které si sama nemohu přečíst. To je mi pak víc než jasné, že si zkrátka dotyčný nedal tu práci, aby své nejbližší oslovil doopravdy - od srdce.
Já sama píšu vždy jen těm lidem, kterým chci skutečně napsat. Každému zvlášť, osobně. Protože každý z mých blízkých je jiný. Komu zrovna napsat nechci, tomu prostě nenapíšu. Ať se na mě klidně dívají skrz prsty. Není tedy divu, že mě hromadná, tudíž nic neříkající PF poměrně iritují. Každoročně tedy dávám průchod své kreativitě a některé odesílatele na bezobsažnost jejich zpráv taktně upozorňuji. Pro mnohé z nich, tedy hlavně pro ty, kteří si podobným způsobem chtěli jen zachovat dobré jméno, je to zcela jistě provokace. Hlavně proto, že se úmyslně k přání stavím tak, jako by bylo adresováno mně osobně. Většinou odesílateli napíšu něco jako: "Zdravím Tě a moc děkuji za krásné přání. I já Ti přeji..." A pak prostě připojím něco od srdíčka, dotyčnému přímo na míru. Jindy zase napíšu něco jako: "Děkuji za krásné přáníčko. Pokud Ti to nevadí, budu trochu osobnější a zeptám se, jak se Ti daří." Nebo: "Děkuji za krásnou básničku!" To se pak dotyčný možná ve skrytu duše zastydí, protože ví, že on ji vlastně nevymyslel. Největší legrace je ovšem s fotkami. U nich totiž nejvíce vyjde najevo můj záměr vzít si přání osobně. Stačí jen napsat: "Omlouvám se, ale nevím, co na té fotce je." Nebo: "Omlouvám se, ale ještě jsem neprohlédla a nemám takové technologie, abych si tu fotku mohla ohmatat." Případně lze ještě požádat dotyčného, aby mi text z fotky poslal jinou formou. Kolik lidí mé odpovědi skutečně uhodí do očí, jsem se nikdy nedověděla. Stejně tak nevím, kdo i ten hromadný nesmysl myslí upřímně a kdo se naopak jen snaží zalíbit. Přesto to však nevzdávám a každoročně svádím boj s nic neříkajícími výplody neznámých hlav, jež kolují často i několik let napříč zejména novodobými komunikačními technologiemi. To aby se neupřímní zastyděli a upřímným došlo, že to jde i jinak.
A proč jsem vlastně tento článek přiřadila k tématu Melodie srdce? Protože správné přání by mělo být melodií vycházející z našeho srdce. Písní, kterou zpíváme jen jednomu člověku. Písní, která zní pokaždé jinak. Jinak zpíváme partnerovi, jinak kamarádce, jinak druhé kamarádce, jinak známému. Protože každý člověk v našem okolí je jiný, a zasluhuje tedy naši individuální pozornost.

A nyní mi už nezbývá než navzdory svému přesvědčení popřát všem potencionálním čtenářům tohoto článku šťastné a požehnané prožití nadcházejících vánočních svátků i celé doby vánoční. I když... Vlastně ne tak docela navzdory... Sice nevím, kdo všechno bude můj text číst, vím však s jistotou, že těch lidí, kteří jej vezmou vážně, nebude mnoho. Mé přání je tedy vlastně mnohem určitější než slepé označení seznamu kontaktů v počítači či mobilu. A jsem za to moc ráda! Jak povznášející je být pofidérním slepcem!!!
 

Ach, cítím stesk!

23. října 2017 v 23:35 | Simona Němcová |  Básně
Ach, cítím stesk! V tak jeho strašném znění
srdce mé puká vzňato prudkým žárem!
Proč, dívko? - Proč jen v nebetyčném snění
duši svou špiníš takým hříšným svárem?!

Ach, cítím stesk! - Jak předivné to věci -
srdce mé nikde nenalézá klidu!
Vždyť ještě včera viděla jsem přeci...
- Jen pohleď, dívko, pohleď na svou bídu!

Ach, cítím stesk! - Ta nepokojná touha,
za níž se srdce stále jenom žene!
Jaký to třesk?! - Mně každá chvíle dlouhá...
- Kam běžíš?! Zastav, děvče uřícené!

Ach, cítím stesk! - Jak včera bylo krásně...
- Zasněně hledím kamsi v širou dál.
- Ach, cítím stesk, tak musím psáti básně
pro plamen, jenž tak náhle v srdci vzplál!

Ach, cítím stesk! - Jak ohromná to síla!
- Ne, nesmím myslet! - Těžký to můj kříž!
Z soudnosti té, jež v duši ještě zbyla,
zoufale volám: "Bože, odpustíš?!"

Ach, cítím stesk! - Toť Orfeova lyra -
nelze již zhasit v srdci prudký plamen!
Tak k sobě pravím: "Buď má duše čirá!"
a k Bohu volám: "Buď Tvá vůle! Amen!"

Vím, srdce mé má býti chrám

3. října 2017 v 8:52 | Simona Němcová |  Básně
Vím, srdce mé má býti chrám,
v němž já tvé city uchovám.
Uchovat mám, ne rozumět,
neříkat: "Pane, vrať to zpět!"

Vím, srdce mé má býti chrám,
v němž nyní opatrovat mám,
co zrodilo se náhle v něm
a neutichá každým dnem.

Opatrovat a nezranit
ten vložený v ně ryzí cit
jak matce dítě svěřené -
nehas již, dívko, plamene!

Vždyť taký úděl žena má,
hotova býti oddaná.
Pokorně úkol přijmouti,
otázku smyslu neřknouti.

Však rovněž byla nejistá
Marie, panna přečistá,
když slovy Páně anděla
osud svůj divný slyšela.

Dobře se všeho zhostila,
když pochybů se zprostila
a tam, kde smyslu neznala,
jen v srdci tiše chovala.

Tak i já tiše přijmout mám! -
Nechť srdce bezpečný co chrám
tvůj v sobě skryje ryzí cit,
by nešlo víc jej poranit.

Mně, ženě, dáno nebývá
chápat, co v srdci spočívá. -
Mně jediný jest úkol dán:
připravit v sobě Boží chrám.

Vyčistit a pak čekat jen,
kdy smiluje se Boží den,
příbytek vloží ve chrám svůj
řka: "Dívko, tiše opatruj,

co ve tvé srdce vloženo,
jež nyní ve chrám stvořeno.
Chovej jen, pečuj, jinak nic -
není ti dáno chápat víc!"

Nechť tedy plamen, jenž zde vzplál,
opatruji, neptám se dál,
srdce tvé ryzí, nevinné
v bezpečí chrámu spočine!
 


Budu se snažit, abys nesnil

27. září 2017 v 14:50 | Simona Němcová |  Básně
Budu se snažit, abys nesnil,
i když ti dveře zamkl den!
Budu se snažit, abys nesnil,
přestože čas ti vzal tvůj sen!

Budu se snažit, abys nesnil,
vím, bývá někdy lehčí snít.
Budu se snažit, abys nesnil,
co život dal ti, musíš žít.

Budu se snažit, abys nesnil,
když sny tvé končí marností.
Budu se snažit, abys nesnil,
sic se tě pokoj nezhostí.

Budu se snažit, abys nesnil,
i když ti mnohé život vzal!
Budu se snažit, abys nesnil,
v tom, co máš, krásné nalézal.

Budu se snažit, abys nesnil
a nechtěl víc, než můžeš mít.
Budu se snažit, abys nesnil,
bys věděl, co lze, nelze chtít.

Budu se snažit, abys nesnil...
Což všecky sny tvé pohlídám?
Budu se snažit, abys nesnil...
Cožpak já mysl tvoji znám?

Budu se snažit, abys nesnil,
v duši mé divný svitne žal:
Budu se snažit, abys nesnil,
otázka tichá: Nesníš dál?

Pro temnotu v své duši

19. září 2017 v 14:45 | Simona Němcová |  Básně
Srdce mé divné znenadání
opět cos v dálce kdesi shání.
Proč zase křičí, nemá stání?
Pro temnotu v své duši.

Jsem obyvatel koutů stinných,
jsem představitel srdcí vinných,
jsem hostem tajným světů jiných
pro temnotu v své duši.

Jsem skladatelem bez invencí,
sólový koncert bez kadencí,
prokletý básník pod konvencí
pro temnotu v své duši.

Beznadějná jak slepec s lupou,
samotář mezi velkou tlupou,
lyrička marná s formou tupou
pro temnotu v své duši.

Lidé, jež naslouchají vstřícně,
hlavami kroutí nevěřícně,
chorobu moji netušíc, ne,
tu temnotu v mé duši.

"To jsi jen mladá, plná citu! -
Věz: Neubývá Tobě svitu.
Zdráva's Ty. - Pohleď, s námi jsi tu! -
Světlo jest ve Tvé duši!"

Těžko lze sdělit, co jim skryto:
Nepocítili - nevidí to.
A tak mlčím, jen Pánbůh zří to -
tu temnotu v mé duši.

Věc ta již po staletí známa,
žena že chce být milována.
Já však chci jednou zůstat sama
pro temnotu v své duši.

Nelituji ni nenaříkám,
jen zde své přání podotýkám:
Ať nikoho se nedotýkám
pro temnotu v své duši.

Však třeba jednou v říši Boží
na mě svou ruku navždy vloží
ten, jenž byl rovněž světa zboží
pro temnotu v mé duši.

Řekne pak: "Pokoj tobě, dítě!
Nechť již jen navždy provází tě!
Jen láska věčná vítat smí tě -
pryč temnota v Tvé duši!"

O NIC LEPŠÍ, ALE TAKÉ O NIC HORŠÍ

9. dubna 2017 v 14:37 | Simona Němcová |  Zamyšlení
V smíchovském sboru Církve bratrské, kam pravidelně chodím, vždy před přijímáním svátosti večeře Páně vyznáváme, že jsme hříšní a že nejsme před Boží tváří o nic lepší než ostatní. Nevím, jak je tomu v jiných sborech a církvích, ale myslím, že to bude dost podobné. Na první pohled na tom není vůbec nic zvláštního. Člověk má přirozenou tendenci se povyšovat a pýcha, která představuje asi největší, respektive nejrafinovanější hřích, má mnoho forem. Každý z nás by při hlubším zapátrání ve vlastní minulosti, a to i ne tak zcela dávné, jistě našel alespoň několik okamžiků, kdy měl pocit, že je bez hříchu, či že jeho hříchy přeci nejsou tak hrozné, protože by nikdy nic neukradl ani nikoho nezabil jako ti feťáci támhle na ulici. Jak snadno nás taková myšlenka napadne! Ono vyznání, že já nejsem před Boží tváří o nic lepší než kdokoli jiný, je tedy bezesporu velmi důležitým lékem či prevencí.
Každá mince má ovšem dvě strany. Každý člověk, tedy i křesťan, se někdy může dostat do krize. Stačí si jen projít těžší zkouškou nebo uvědomit rozsáhlejší hřích. Poznání vlastní slabosti může být velmi bolestné, obzvlášť když nám dojde hned několik věcí naráz. Pak jako by se náš domeček z karet začal sypat. Asi nejvíce hříchů se dopouštíme ve vztahu k druhým lidem. I proto je dobré vědět, že nejsem o nic lepší než oni. Co když si ale náhle uvědomíme, že naše limity jsou poněkud jinde než limity většiny lidí? Co když máme třeba nechutě ke komunikaci, nejsme schopni v určitých situacích reagovat, jak bychom měli, spoustu věcí ve vztahu k našemu okolí nedokážeme nebo nechceme? Co když má někdo handicap, který mu brání v plném zapojení do proudu vztahů, přerušuje tok řeky soucitu nebo jej vyčleňuje ze společnosti? Sociální fobie, maniodepresivní psychóza, Aspergerův syndrom, schizofrenie... I takoví lidé mohou být mezi námi stejně jako i všelijak jinak pokřivení, které není v mé moci zmínit - každý už si můžeme dosadit, co chceme. Pro každého člověka s výraznějším nedostatkem v sociální oblasti, avšak mnohdy i pro zdravého člověka v krizi, může plné uvědomění si vlastní situace, které se třeba předtím nedostavilo, vložit na cestu novou překážku: Při pohledu na své limity se najednou nedokáže poprat s hlásáním lásky k bližním, milováním nepřátel, vstřícnosti, ochoty... Kruh se pomalu uzavírá v úzkostném vnímání vlastní nedokonalosti a dotyčný se začíná vzdalovat nejen lidem, nýbrž i Bohu. - Najednou má zkrátka pocit, že je největší hříšník na světě a že nemůže dostat Boží milost, když sám dost dobře nemůže rozdávat lásku. Když nejsem schopen odpovědět či naslouchat druhému člověku, jak potom může Bůh odpovědět či naslouchat mně? A jsme v pasti!
Pokud ovšem ono velmi důležité vyznání říká, že nejsem před Boží tváří o nic lepší než ostatní, automaticky z něj vyplývá, že nejsem ani o nic horší. Málokdo však otočí minci a podívá se i na tuhle stranu. Možná se počítá s tím, že to každému automaticky dojde. V emočním vypětí krizových situací se však podobné souvislosti ztrácejí. Najednou je všechno špatně. Ostatní dokáží... Ostatní bez problému udělají... Ostatní mohou... Ostatní jsou schopni... Já ale ne, takže jsem horší než oni. Vždyť vlastně ani nejsem úplný člověk! Kdoví kolika lidem podobné prožitky zaplavují nitro. Nepomohlo by jim, kdyby stejně tak, jako slýchají, že nemohou být lepší, slýchali, že nemohou být ani horší? Já osobně si myslím, že ano. A neomezujme se pouze na toto křesťanské vyznání. Jsem přesvědčena, že podobné otázky mohou být aktuální i pro lidi jiné víry či zcela nevěřící. Možná se právě ztrácejí v obrovské škále sekt a duchovních proudů, které dnešní doba nabízí, a v žádném z nich nenalézají začlenění a k životu tolik potřebné zdravé sebevědomí.

Lyrická

1. dubna 2017 v 22:05 | Simona Němcová |  Básně
Duše má jako ostří nože,
teď však mám prosta být všech pout. -
Ležím na kraji Tvého lože,
přemýšlím, jak Tě obejmout.

Jak magnet, tak mě k Tobě pudí,
co nazývat lze snad mým snem,
srdcem se tisknu k Tvojí hrudi
chtě ukázati, co je v něm.

Chráním-li v světě život holý,
probouzím k Tobě prudký cit.
Ach, jak mne drásá, jak mne bolí -
neumím Ti ho vyjádřit!

Znám tvrdé stisky, mám dar slova,
jazyk mne v ústech netlačí.
V objetí pojímám Tě znova,
však srdci nic to nestačí!

Poznova náruč otevírám -
poznova chci Tě k sobě zvát.
Však srdce mé, byť již Tě svírám,
bolí a nepřestává řvát!

Pěstí bych do něj udeřila -
jaké to divné mámení? -
Jako by hradba nesvolila,
jsme blízko, přitom vzdálení.

Piana tóny rozezníváš -
něhu i radost v duši mou,
když světy své snad jiné vzýváš -
snad i mne v snění ztracenou.

A opět ke mně ruce zvedáš -
dotek i slova najdeme. -
Já hledám Tebe, Ty mě hledáš, -
snad k sobě jednou dojdeme.

Jak nemotorným, ach, se zdává
každičké slovo, objetí,
proti hloubce, jež neustává,
pro kterou není pojetí.

Jak oheň nitro sálající
volá svá slova do nebe,
pak náhle v záři strhující
se zaklesává do Tebe!

Hraj si, blázne!!!

31. prosince 2016 v 17:12 | Simona Němcová |  Co málokdo ví aneb Na hranici normálnosti
Až pominou vánoční prázdniny a já se opět octnu ve škole, nebudu možná mít čas a chuť psát. Nyní však využívám svátečního času, abych zhmotnila, co mi leží v hlavě a na srdci. Vždyť myšlenky jsou často prchavé a odlétají jako ptáci, natož pak pocity a prožitky, které jen těžko zkrotí pero pisatelovo.

Tento krátký příběh přímo navazuje na moji povídku Boží hod v úzkosti, zároveň je však volným pokračováním obou dosavadních článků v rubrice Co málokdo ví aneb Na hranici normálnosti.

Svatý Silvestr představuje pro mnoho lidí velké datum. - Někdo věří v příchod něčeho nového s novým kalendářním rokem, někdo dostává jednoduše další příležitost, aby se lidově řečeno "ztřískal". Dianě Nerudové byl Silvestr srdečně jedno. Nový rok chápala jako pouhou změnu v letopočtu. Je to něco, kvůli čemu se kupuje nový kalendář a kvůli čemu bude zanedlouho třeba na konci data psát sedmičku místo šestky. Daleko důležitější pro ni byla vánoční doba, neboť narození Ježíše Krista představovalo něco opravdu významného, tedy skutečný důvod ke slavení. Silvestrovské oslavy jí však nevadily. - Naopak měla ráda, když se něco slavilo. Ona sama se sebou často slavila zdánlivě mnohem méně významné věci než změnu letopočtu. Budou se jíst chlebíčky, o půlnoci pít šampaňské a zvenku bude slyšet ohňostroj. Diana měla ráda zvuk ohňostroje. Dříve Nový rok slavila stejně jako ostatní lidé - intenzivně prožívala přípitek, s důvěrou vduchu odpočítávala sekundy zbývající do půlnoci, a dokonce si dávala novoroční předsevzetí. Nyní jí však takové počínání přišlo nelogické. - Proč by měl začátek nového roku automaticky znamenat něco nového? Vždyť je to jen nový kalendář. Změna letopočtu opravdu vypadá jako něco velkého, ale Země a vesmír nemá přeci ani ponětí, že si lidé určili začátek roku zrovna na prvního ledna. Proč tedy oslavy? Proč tedy předsevzetí? Vždyť všechno jde dál normálně jako jindy. Začátek roku je jen číslo, které někdo vymyslel, proč ho tedy slavit?
I přesto se Diana Nerudová cítila ve slavnostní náladě. Měla radost, protože se jí ráno ještě před snídaní podařilo rozebrat část fugy, kterou měla zadanou do rozboru skladeb, předmětu, jenž se vyučuje v pátém a šestém ročníku konzervatoře. Nerozhodil ji ani mírný agresivní výstup sestry Amálie, které vadilo, že nemohla jít první ze schodů, a posléze i to, že jí Diana řekla něco, co se jí lidově řečeno nehodilo do krámu. - Takové věci bývaly na denním pořádku. Někdy, obzvláště večer či v případě, že se agresivní chování sestry dlouhodoběji opakovalo, pociťovala Diana emoční vyčerpání a úzkost, teď byl však výstup relativně ojedinělý, tudíž se mu, stejně jako v mnoha dalších případech, dokázala zasmát, s pobaveným výrazem setřela sestřino zvýšení hlasu upozorněním, že není na trhu, několika fackám se jen zasmála stejně jako fiktivnímu telefonátu do blázince (bylo to opravdu vtipné) a nakonec odešla s tím, že nedovolí Amálii nakreslit jí umělou ránu na ruku, protože se nechovala slušně. Poznámky o slibotechně, které slyšela již shora, ji jen pobavily.
Pak si vzala akordeon a počala se učit poměrně těžkou etudu, kterou pro ni složil nejmenovaný student z oddělení skladby. Nahlas si odříkávala tóny, sama sobě nadávala a smála se vlastním výplodům typu "Bordeláři všech zemí, spojte se! Nerudová, máš tři listy a stejně si je pořád pleteěš!" Po nějaké době přišla do pokoje sestra Amálie, která se už mezitím uklidnila. Po dočtení etudy spolu počaly hovořit o akordeonu. Pokud byla Amálie zrovna agresivní, neměla Diana chuť ztratit s ní ani slovíčko, ale když se uklidnila, bývalo i příjemné s ní mluvit. Ani tohle nebývalo vždycky - při dlouhodobých projevech agrese se Amálie i v klidovém stavu jevila jako nebezpečná, poněvadž ji Diana ve svém světě měla zafixovanou jako agresora. Nešlo však pouze o sestru - tyhle věci se děly i v případě jiných lidí. - Diana Nerudová se zkrátka nedovedla tak snadno přepínat, a přesáhla-li agrese druhé osoby určitou míru, která závisela na frekvenci nepříznivého projevu a na její psychické kondici, byl dotyčný zkrátka agresorem, jehož netoužila vidět ani s ním mluvit.
Po chvíli rozhovoru se Amálie zeptala, budou-li si hrát. Tato otázka byla Dianě nepříjemná za každých okolností - možná už vůči ní měla jednoduše psychický blok -, a proto se do poslední chvíle snažila pokračovat v rozhovoru a neodpověděla. Orientovala se na to, že se má napít a co má ještě říci o akordeonech, aby se s dotazem nemusela přímo konfrontovat. Ani když vše dokončila, neodpověděla na znova položenou otázku, avšak s prohlášením "Tak já si tady sednu nebo něco..." se přisunula k sestře, aby vyjádřila ochotu k aktivitě. Tentokrát však nedošlo k dialogové hře s hračkami. Kdyby k ní došlo, reagovala by zřejmě i přes dobrou psychickou kondici Diana Nerudová poněkud unyle už proto, že tato činnost nepatřila do jejího světa, a i kdyby Diana měla sílu, nevěděla, jak by ji tam zařadila. Bylo to zkrátka "ne" a v "ne" se člověku jen těžko angažuje.
Amálie však tentokrát zvolila jinou strategii. Dianu napadlo, že dialogovou hru nepožaduje proto, že ji předtím odradila obranná psychická reakce "mlha", kdy Dianě cosi bránilo téměř cokoliv ve hře vymyslet, tudíž se neustále obracela na sestru s tím, že neví, co má říci, načež ta po chvíli otráveně prohlásila: "Ach jo, s tebou se nedá hrát.", na což Diana přisvědčila kladně, že nedá. Jako by děvčátko záměrně souznělo s Dianinými přednostmi, volilo nyní hru na kadeřnictví, tetování, nemocnici a rehabilitaci, přičemž důraz byl kladen na práci s tělem. Zde drobné dialogy nevadily - Diana měla ráda příběhy lidí, a tak mohla to, co dělala, vnímat jako roli - portrét určité osobnosti, jenž se dá prožívat. Práce s tělem stejně jako jiná práce představovala něco uklidňujícího. Diana se sice necítila zrovna na svém poli, ale přeci jen to, co teď dělala, bylo něčím přehlednější a strukturovanější. Navíc při fiktivním tetování či rehabilitaci komunikovala se sestrou jako s Amálií, což bylo stejné, jako když někomu masírovala záda.
Diana Nerudová cítila jakýsi triumf. Možná byla blázen, možná ne, každopádně si připadala bláznivě. Vduchu se jako by cynicky smála sama sobě. Kde bylo to, co prožila na Boží hod? Pokaždé, když prožila něco negativního a po pár hodinách či dnech to bylo pryč, nechápala, jak je to možné. Tak buď mám úzkost, nebo nemám, říkala si. Zřejmě neuměla prožívat dvě věci najednou, takže jeden pocit k ní cele patřil, když jej zrovna vnímala, ale když pak odešel, už se k němu nehlásila. Najednou absolutně nechápala, jak něco takového mohla prožívat - vždyť to k ní vůbec nepatřilo. Byl to snad sen? Když sestra odešla, pustila si Diana koledy. "Jen abys zase nepřeposlouchala celý track!" smála se sama sobě. Slova koled kolem ní bláznivě proletovala. Bláznivě proto, že se tak cítila. Vzpomněla si, jak jako malá poslouchala kazetu s koledami a ztrácela se ve slovech. Vlastně to tehdy nebyla slova - spíše barvy, v nichž se ztrácela. Každý zvuk pro ni tehdy představoval určité dobrodružství. Jen z poloviny si nyní dovedla navodit onen prožitek z dětství, přesto však i ta polovina stačila k velké, bláznivé radosti.
Po obědě opět nastoupila Amálie se svými aktivitami. Nyní už to nebylo tak snadné. Když sestra telefonovala s matkou, která byla právě v práci, počala si Diana dlaněmi ucpávat a zase pouštět uši, aby náhodou neslyšela ze sestřiných úst něco jako: "My si teď budem hrát." či "My si s Diankou hrajeme." Vazbu dítěte na svoji osobu neměla ráda již dříve - ještě když společné aktivity probíhaly bez větších obtíží. Přestože měla sestru ráda, cítívala tehdy touhu se schovat, když matka upozorňovala na její příchod, nebo ráda trávila chvíle o samotě s prací. V opojení vlastním ideálem pracující dívčiny odněkud z dřívější doby zpívala písně a nebyla příliš komunikativní, maximálně tak s dospělými, kteří lépe zapadali do toho, co cítila (představovala si venkovany, kteří si povídají při práci, a tato představa byla velmi hezká). Náhle i hry bez přílišných dialogů začínaly být méně snesitelné. Diana si při nich pískala, případně dělala něco jiného, co jí umožnilo alespoň trochu utéci. Nepřerušovala hru, jen se při ní chovala trochu jako dospělý s ADHD, jestli ovšem něco takového existuje - jako člověk, který něco automaticky dělá, a i když nepřestává, zajímá jej ve skutečnosti něco úplně jiného. Přesto však přetrvával pocit, že se vlastně nic tak zlého neděje. Sice cítila "ne", ale pokládala za zbytečné navštěvovat psychologa. Myšlenky, jež se jí honily hlavou na Boží hod, a pocity, které si záměrně zapsala, se jí najednou jako by vůbec netýkaly. Byla nějak lehkovážnější - nad tím, co musela nedobrovolně dělat, letěla nyní jako ptáček, který přesedá z větvičky na větvičku, zobne sem, zobne tam, zazpívá si, lehounce popolétne... Nebo jako lehkovážný mládenec, který jde se svojí dívkou, ale jako by ji nemiloval, tu pískne na jednu, tu zase na druhou, pak možná odejde s jinou, pak ještě s jinou, ale žádnou nemiluje - je pořád nahoře a to, co je dole, se ho nedotýká.
Poslední dobou byla Diana v dlouhodobém psychickém napětí, tudíž se v nepříznivých situacích podrobovala přílišné introspekci. Věděla, že svým analytickým jednáním může zveličovat negativní prožitky, poněvadž se jako by hlídá a čeká na ně. Umínila si tedy, že bude lehkovážná a svoji introspekci omezí. Po delší době hry ucítila jasné "Už ne!" a pocit úzkosti. Několikrát se průběžně udeřila pěstí do hrudi, jak měla ve zvyku. Ale co mohla vědět? - Možná byly její prožitky ještě normální - normální projevy příliš sensitivního děvčete. Argumenty pro nutnost řešení, které si stanovila na Boží hod, jako by náhle nebyly. Říkala si, že kdyby měla nějaké potíže, které je nutno odborně řešit, zcela jistě by to na ní někdo poznal již dříve. Když nyní prožívá, co prožívá, proč tedy v dětství nebyla agresivní, nezavírala se na záchodě, neodmítala komunikovat... Jen jediné věděla - hry se sestrou dokáže vydržet podle aktuální psychické kondice, přičemž v odpoledních hodinách bývá zátěž větší. To byl jasný fakt bez přehnané introspekce. Když se jí konečně povedlo ze hry osvobodit, vrátil se její stav brzy do normálu a úzkost odezněla. Ať už byla zdravá či nemocná, blázen či normální člověk, bylo jí to jedno. Nechtěla nad tím v tuto chvíli přemýšlet. Věděla pouze jedno: Balancování na hranici normálnosti je sice někdy otravné a někdy bolavé, ale může být i dobrodružné.

Šťastní nešťastní

30. prosince 2016 v 18:01 | Simona Němcová |  Zamyšlení
Před chvílí jsem hrála na akordeon. Spíš jsem se učila jednu krásnou skladbu, která se ovšem učí dost špatně. Do konce mi zbývá už jen pár taktů, ale řekla jsem si, že radši hodím harmoniku do kouta a napíšu něco, co jsem chtěla napsat už delší dobu, ale nějak jsem se k tomu nedostala. Možná mi to přišlo i hloupé a nevěděla jsem, proč bych o tom měla psát, ale teď to konečně napíšu, buď jak buď:
Před pár měsíci jsem jen tak ze zájmu četla knihu Život s Aspergerovým syndromem. Aspergerův syndrom je porucha autistického spektra, která znesnadňuje postiženému komunikaci a začlenění do společnosti. Tito lidé například chápou doslova vtipy a ustálené fráze, někdy mohou mít rituály, jejichž porušení je pro ně tragédií, a všeobecně mohou snášet těžce změny. Stejně jako třeba každý nevidomý je jiný (někdo vidí jen tmu, jiný barvy, jiný světlo a stín), má i každý člověk s Aspergerovým syndromem jiné příznaky. Jisté ovšem je, že běžný život pro tyto lidi mnohdy představuje veliké utrpení. Přesto jsem však najednou v knize narazila na něco, co mě zaujalo a potěšilo:
Autorka knihy, která sama tímto postižením trpí, líčila, jak seděla u parku v kavárně a pozorovala přírodu, když vtom si k vedlejšímu stolu sedly dvě ženy a začaly spolu hovořit o dámských kabelkách. Začala je litovat, protože ony neviděly něco, co ona viděla. I přes obrovské utrpení, které často zažívala, byla rázem nad nimi. Byla strašně šťastná - tak šťastná, jak ty dvě ženy možná nebyly za celý svůj život.
I mně se někdy stává, že mám jeden den úzkostný stav, ale druhý den najednou jako když utne a nic. Přemýšlela jsem, jak je to možné, a náhle mi znova vytanul na mysl právě tento příběh ženy s Aspergerovým syndromem, která ve svém neštěstí byla tak moc šťastná. Včera večer jsem měla pochybnost a nemohla jsem zamhouřit oči. Když jsem se však dnes ráno probudila, cítila jsem obrovskou radost z toho, že maminčin přítel topí a v domě je teplo. Vnímala jsem, jak nádherně voní dřevo. Měla jsem radost, že jsme dostaly dobrou snídani, že mám před sebou teplý čaj a kávu, že je náš domeček tak útulný a hezký... Teď už vím proč. - Protože lidé, které něco bolí nebo jim někde život ubírá, jsou mnohem více vnímavější k drobným denním radostem, jichž si ti druzí často ani nepovšimnou. Ano - přesně takhle Pánbůh odplácí lidskou bolest.

Rodinný logik

30. prosince 2016 v 13:36 | Simona Němcová |  Co málokdo ví aneb Na hranici normálnosti

Volné pokračování předchozí povídky v této rubrice.
Byl krásný zimní večer. Ovšem Diana Nerudová vlastně nevěděla, jestli je krásný. - Nějak nad tím nepřemýšlela. Přes okno se podívat nemohla, jak je venku nevěděla a vůbec na to nemyslela. Seděla na zemi ve svém a sestřině pokoji, masírovala matce nohy a všechny tři se společně na matčině mobilním telefonu dívaly na pořad s názvem Křižovatky života. Epizoda, kterou matka pustila, byla o rodině s pěti dětmi, z nichž každé mělo jiného otce.

Diana měla ráda takovéto pořady. - Líbilo se jí sledovat různé příběhy lidí. Sama se na ně však nikdy nepodívala, a proto byla vděčna své matce, že jí otevírá dveře do nových osudů. Tady ovšem bylo něco, čemu nerozuměla: matka pěti dětí o svoji rodinu vůbec nepečovala. Snad každou noc chodila flámovat a ne zřídka přivedla domů nějakou pochybnou osobu mužského pohlaví. Jednou dokonce nastěhovala svého přítele tmavé pleti a špatné české řeči do pokoje jedné ze svých dcer, kterou i přes protesty nemilosrdně přestěhovala. Veškerá péče o děti připadla nejstaršímu dítěti - devatenáctileté dívce. Dříve by Diana dostala mindrák, neboť o rok mladší děvče se dovedlo postarat o celou rodinu, zatímco ona sama by na něco takového neměla sílu - vždyť kolikrát, hlavně večer, cítila nemilosrdnou touhu být sama a odpočívat nebo se věnovat vlastní aktivitě. Nyní se však mindrák nedostavil - Diana věděla, že děvče z pořadu na rozdíl od ní nedisponovalo zrakovým handicapem, a navíc si říkala, že bylo o něco duševně zdravější. To byla taková útěchová strategie. Měla sice své mouchy, nicméně zabírala, kde měla, a to bylo hlavní.

Dianu Nerudovou navíc teď trápilo něco zcela jiného: Když do rodiny v pořadu přišla sociální pracovnice a viděla jejich neuklizenou a pro děti naprosto nevhodnou domácnost, zmínila možnost odebrání dětí do klokánku. Diana Nerudová toto řešení viděla jako nejlepší a přála si, aby to tak dopadlo. Děj příběhu se však odvíjel poněkud jinak: Matka stále tvrdila, že se o své děti stará dobře, a Dianě Nerudové nebylo vůbec jasné, jak je možné, že si neuvědomuje své špatné fungování jakožto rodiče. - Vždyť nejstarší dcera dělala naprosto všechno včetně řešení sporů mezi dětmi a mnohdy z toho byla nešťastná. Jediné logické vysvětlení, jež se jí naskýtalo, bylo takové, že matka z pořadu musela snad trpět nějakou psychickou poruchou, jinak tohle není možné. (Takto si obzvlášť v minulosti vysvětlovala i jiné případy, kdy lidé jednali nepochopitelně.) Jedné věci však nerozuměla ještě více: Zmiňovaná nejstarší dcera najednou nechtěla, aby její sourozenci šli do klokánku, protože jsou přeci rodina a není možné, aby je rozdělili. Diana měla oproti tomu zcela opačný postoj: Logicky jí vycházelo, že v klokánku by jim přeci bylo nejlépe. Navíc měla pocit, že kdyby třeba její sestra odešla ke svému otci nebo někam jinam, nemrzelo by ji to - nic by necítila. Jen by ji zajímalo, jestli je jí tam dobře, a to je všechno - prostě odešla a hotovo. Jen tak mimoděk se jí vybavila pasáž z knihy Podivný případ se psem o autistickém chlapci, jemuž otec řekl, že mu zemřela matka. Reagoval na to pouze dotazem, na co zemřela, a poté se zajímal o druh infarktu. Prostě umřela a hotovo. Ne, Diana Nerudová nebyla zase tak nenormální, aby měla autismus nebo Aspergerův syndrom, přesto ji její rozpoložení poněkud zaskočilo.

O své otázce po neuvědomělosti paní z pořadu se zmínila své matce, o pocitu ohledně odebrání dětí mluvit nedokázala. Navenek působila v některých situacích velmi mnohomluvně, přesto však o těch nejzásadnějších věcech mluvit tak zcela nedovedla a možná ani nechtěla. Umínila si však, že bude-li jí paměť, čas a trpělivost sloužit, hned zítra o své pochybnosti napíše. Rodina z pořadu nakonec přijala asistentku a stala se normální rodinou, Dianě však její odlišné pocity z příběhu stále ležely v hlavě. Když si ještě před sociálním šetřením chtěl nejmladší dítě rodiny vyzvednout jeho biologický otec, všichni protestovali. Diana Nerudová by však s klidem dítě otci odevzdala, protože by to přeci ulehčilo nejstarší dceři a vůbec celé rodině, jejíž rozpočet byl poněkud nedostačující. Bylo by to logicky to nejlepší řešení. Přesto se tak nestalo.

Co tedy řešit? - Příběh dopadl nakonec dobře. - Všechny děti zůstaly u matky, která se o ně nakonec vzorně starala. To bylo pro Dianu uspokojivé, protože nejstarší dceři se konečně ulevilo. Ano, to chtěla, a bylo jedno, že to dopadlo jinak, než jak by to vyřešila sama. Věděla také, že rodina z pořadu vnímá celou skutečnost jinak než ona, a proto bylo toto řešení ještě lepší než odebrání dětí. Ale proč to vůbec vnímala jinak? Bylo toto vnímání normální? Ten večer nemohla usnout, ačkoli bylo poměrně pozdě. Její tepová frekvence byla ještě nějakou dobu intenzivnější, než obvykle v klidovém režimu bývala. Představovala si útržky scénáře své prozatím fiktivní návštěvy psychologa. Neměla by tam opravdu zajít, když má takové neobvyklé vnímání? Nemohlo by to způsobit nějaké problémy v jejím budoucím životě? Co kdyby si za ní někdo třeba přišel pro radu a ona by mu necitlivě poradila podle svého logického vnímání něco, co se jevilo nejlepším, ale co by toho druhého ranilo? To byla poměrně závažná otázka. Moc dobře ovšem věděla, že v tuto chvíli odpověď nenajde, a proto by bylo mnohem lepší zavřít oči a spát. Až po delší době se jí podařilo přimět samu sebe, aby začala myslet na něco jiného, a ještě po mnohem delší době konečně zamhouřila oči a spala jako všichni normální lidé.

Kam dál