Červenec 2015

Psychická traumata slepcova

18. července 2015 v 18:21 | Simona Němcová |  Vtipné
Jsou prázdniny, sluníčko svítí, mé těžkosti a pochybnosti odletěly někam směr Kyjev a vrátí se až za pár dní. A tak zatímco maminka vyčerpána trávením dnešního dobrého oběda uléhá k spánku, zapínám počítač a pokouším se zakládat blog. Jelikož jsem nejen slepec, ale dokonce přímo antitalentní slepec, příliš se mi to nedaří. Po chvíli mačkání se mi však přeci jen povedlo vytvořit něco, do čeho by se dalo psát a naťukat jakéstakés úvodní slovo, aby se případné čtenářstvo psychicky nezhroutilo. A protože každý úspěch, obzvláště úspěchy antitalentních slepců jako jsem já, je třeba oslavit, rozhodla jsem se, že tak učiním novým článkem, jehož název nemusím znova připomínat.
O traumatech, která přináší školní rok, budu možná mluvit někdy později, byť bývají mnohdy větší nežli ta prázdninová. Důvod je prostý: Vlastně ne tak úplně, protože kdyby byl zcela prostý, napadlo by každého, že prostě proto, že teď máme prázdniny. Můj důvod je tedy prostý číslo dvě: Prázdninová psychická traumata se po převedení do podoby písemné nejeví tak zlověstně jako traumata školní a mají v sobě podstatně menší bilanci hrůzy.

Každý pořádný člověk jezdí na prázdniny domů, kde se vystavuje asi nejpravděpodobnějšímu a nejnakažlivějšímu traumatu: Ovlivnění rodinou. Jmenované trauma konkrétně mě tak frustrovalo, že jsem po vzoru své maminky počala psát humoristickým stylem. K nákaze přispěl nejen styl její, nýbrž i styl jí nahlas předčítaných děl jiných autorů - za všechny ovlivňovače jmenujme například Deníček moderního fotra. Za těch pár dní mě humor a nadsázka tak prostoupily, že začínám mít pocit, že snad ani neumím psát jinak. Popisovaný traumatizující aspekt jest nejnebezpečnější pro osoby tvárné, k nimž náležím právě i já.
Dalším traumatickým aspektem je komunikace: Mezi ženami života znalými, zkušenými a vyrovnanými, jako je např. moje maminka, a tvárnými, téměř nenaivními a zvídavými, jako jsem já, funguje většinou téměř bez poskvrnky. Horšími partnery na soužití jsou ovšem muži, obzvláště jejich čeleď Pivaři, kmen Bezpevnovolci, podkmen Primitivně smýšlející, odnož Urážliví cholerici. A právě jednoho takového máme doma. Vzhledem ke skutečnosti, že disponuji ještě relativně nízkým věkem (tedy necelých devatenáct let), to není muž můj. Vzhledem k tomu, že má sestra disponuje ještě nižším věkem (konkrétně osm), nejedná se ani o muže jejího. Ale ať už je to kdokoliv, jeho způsob komunikace lze přirovnat k vyspělejšímu primátovi. Nemám chuť, prostor a snad ani oprávnění popisovat občasné podnapilé scénky, mohu snad jen podotknout, že s osobou, která se po vyslechnutí něčeho, co se mu nelíbí, okamžitě urazí a reaguje slabošským pokusem o zvýšený hlas, bývá někdy opravdu těžké vyžití. K velikému štěstí všech přítomných má ale "pan Šimpanz" v horní části domu své doupě, kam velmi často zalézá a za zvuku předpotopního, přenosně vyhlížejícího televizorku hlučně chrápe. Když dnes komusi za mé přítomnosti do zvednutého telefonu ihned vychrlil: "Zdar, já chcu...!", položila jsem si intelektuálně pohoršena hlavu na stůl a poněkud neúspěšně předstírala spánek.
Existují ale i o něco drastičtější traumata, která můžete zažít při sdílení pokoje s dítětem. Za hluboké, temné noci se občas do vašeho společného pokoje vřítí parta bubáků, jejichž vůdci nesou jména Kňučení, Pláč a Scéna. Stokrát si můžete vysvětlovat, že váš sourozenec řádí pouze ze spaní, ale jste-li slabší povahy, žádné vysvětlování vám nepomůže, neboť parta bubáků s dítětem v čele přesně ví, kde máte své slabé místečko. A tak i na mě čeká téměř každou noc psychopatické probuzení, po němž následují nekonečné minuty, kdy ležím zpocená v posteli a stokrát dokola si opakuji, že to, co slyším, je pouze ze spaní. Někdy si dokonce přitáhnu kus peřiny na ucho ve snaze sama sobě namluvit, že jsem v lůně matčině. Ve finále obvykle rezignuji a stokrát dokola opakuji myšlenku, že bych nejraději šla spát k psům do kotce. Tento typ psychického traumatu bývá nejnebezpečnější. Pokud vás náhodou postihne, nedá se vyléčit. Jediné, co můžete udělat, je stokrát dokola si opakovat, že musíte být v klidu, abyste zmírnili ranní postchorobní projevy v podobě pálení rukou, těžkosti na spáncích a psychického vyčerpání.
Jistě by se našlo mnoho dalších traumat, o nichž lze kulantně pohovořit, avšak nyní se domnívám, že jsem se již odměnila dostatečně, takže na další nebezpečí rodinného soužití si už musíte přijít sami.
NA SHLEDANOU PŘÍŠTĚ!!!

Malý úvod k mému okénku

18. července 2015 v 17:12 | Simona Němcová
Kdyby někdo z mých potencionálních kolegů zcela náhodou zabrouzdal po internetu až sem a narazil na mé výtvory, dostala bych dost možná vynadáno, že "dělám špatnou vizitku slepým". - Ano, i takováto slova se někdy ozývají z úst nevidomých osob, které se zřejmě až příliš obávají o pověst naší komunity. Možná mají pravdu, ale ne tak docela: "Špatnou vizitku slepým" neděláme my, nýbrž společnost svými předsudkovitými pohledy a názory, a já nehodlám za tuto skutečnost nést zodpovědnost, natož vinu. Nemohu za to, že některým lidem nedochází, že nevidomý člověk, netrpí-li navíc nějakou jinou vadou, je naprosto normální, pouze s tím rozdílem, že zkrátka nevidí. A přesně tohle odpovím každému, kdo by se mě pokoušel hnát před pomyslný "slepecký soud". Budu si beztrestně sama ze sebe a svého handicapu dělat legraci, psát básničky... ještě nevím, co budu psát, ale asi to bude všehochuť. Ne nadarmo otvírám internetové okénko pofidérního slepce. Protože já jsem pofidérní slepec a vůbec se za to nestydím.