Srpen 2015

Jemný úsměv na rtech máš

9. srpna 2015 v 8:31 | Simona Němcová |  Básně
Možná se někomu zdá, že jsou emoce nepotřebné. Někdy opravdu mohou být považovány za nesmysly - to zejména v případě, kdy jsme příliš hrdí, než abychom si připustili, že výrazně ovlivňují náš život. Pak ale nastane chvíle, kdy si to připustit musíme. Musíme, abychom přežili. Jsme-li ochotni si je uvědomit, může přijít odměna. - Úsměv. Tak banální věc, že si jeho význam mnohdy ani neuvědomujeme. Ale mně se při tom slově pokaždé rozzáří obličej, protože si vzpomenu... Úsměv některých lidí v některých situacích je jako poklad nesmírné ceny. Prostě si jej musíme nejen uvědomovat, ale musíme si ho i vážit, protože ten, kdo se na nás nebo v souvislosti s námi usmál, tím možná překonává pevnou hradbu svých světů. Možná ji překonává kvůli nám. Říká, že je něco dobré. Říká něco, co by se slovy říci neodvážil.
Vím, jak vypadá úsměv. - Normální úsměv, široký úsměv. Ale kdyby mi někdo řekl: "Napodob jemný úsměv.", asi bych ze sebe vytlačila nějaký šílený škleb. Já totiž vůbec nevím, jak takový jemný úsměv vypadá - jak roztáhnout pusu, aby to byl jemný úsměv. Ale moc dobře chápu, že je to něco hezkého - věc, která něco velkého znamená, a navíc pěkně vypadá - možná dělá člověka krásnějším, ne-li přímo dospělejším. Dělá krásnějším zejména člověka, v jehož podání má nesmírnou cenu. A ještě krásnější je, když ten úsměv vyjde na světlo v souvislosti s námi. Kdo vidí, nechť si pohlídá sám, jak se na něj kdo tváří. Já jen projdu kolem a nevidím nic. Ale je to vlastně dobře, protože pak mohu děkovat dobrým lidem, kteří mi řekli, co jsem já neviděla. - Dobrým lidem, kteří mi udělali ty oči.

Jemný úsměv na rtech máš,
jejž mé oči neuzřely,
jemný úsměv na rtech máš -
dobří lidé pověděli.

Jemný úsměv na rtech máš -
úsměv duší sotva vinných,
jemný úsměv na rtech máš -
průsečík Tvých světů jiných

Jemný úsměv na rtech máš -
úsměv jemný, sotva smělý,
jemný úsměv na rtech máš -
aby lidé nevěděli.

Jemný úsměv na rtech máš -
úsměv jemný jako tichý,
jemný úsměv na rtech máš -
v něm zaniká hlas Tvé pýchy.

Jemný úsměv na rtech máš,
cennější než miliony,
jemný úsměv na rtech máš -
zapomeňte na neony.

Jemný úsměv na rtech máš -
kam zmizelo utrpení?
Jemný úsměv na rtech máš -
odměnou jest za zatmění.

Jemný úsměv na rtech máš -
opona už dávno spadla,
jemný úsměv na rtech máš -
nedohlédneš do zrcadla.

Jemný úsměv na rtech máš,
jenž Tvá slova zpochybňuje,
jemný úsměv na rtech máš -
Mlč! Vždyť on Tě usvědčuje.

Jemný úsměv na rtech tvých -
úsměv jemný, tolik prostý
nevidím, však slyším smích -
smích, jenž spálí všechny mosty.

JESTLI MU CHCEŠ POMÁHAT, MUSÍ TI NEJPRVE VĚŘIT

5. srpna 2015 v 21:39 | Simona Němcová |  Zamyšlení
Mám jednoho kamaráda, který nejen nevidí stejně jako já, ale navíc je ještě jinak postižený. Proslýchá se, že snad dokonce trpí autismem, ale to nevím, protože nejsem odborník, abych to poznala. Nicméně zde stačí podotknout, že právě jeho postižení mu s největší pravděpodobností brání v získávání a správnému pochopení životních zkušeností a poznatků. Jak jsem k němu přišla a jaká pohnutka mě přiměla vůbec začínat komunikovat s takovým člověkem, tu není třeba rozebírat. Nicméně ať už onou pohnutkou bylo cokoli, musím zdůraznit, že právě od takovýchto lidí, na něž se společnost mnohdy dívá skrz prsty, se lze nejvíce naučit. Dokladem je právě třeba i tento konkrétní postřech, zamyšlení, či jak bych to měla nazvat.

Jak jsem s tím člověkem postupně rozvíjela... - nevím, jak to pojmenovat... - Vztah? Přátelství? ... No zkrátka jak jsem si s ním čím dál více povídala a přibližovala se mu, začala jsem také pronikat do některých jeho problémů ohledně komunikace. Asi nejčastější problém byl, že někomu psal zcestně stále o svých tématech, přestože to toho druhého nezajímalo, takže mu lidé postupně přestávali odepisovat (minimálně někteří), nebo někomu příliš vehementně volal a ten člověk mu pak nezvedal telefon nebo si jej odebral z kontaktů na Skypeu. Nevím, jak to s ním bylo dříve, ale když začal víc komunikovat se mnou a pochopil, že jsem s ním ochotna jeho problémy řešit, začal některé lidi chtít zpátky. Já jsem se mu velmi často snažila vysvětlit nějakou tu situaci, kterou s někým zažil, aby věděl, co se vlastně stalo a kde byl ten problém, aby neudělal stejnou chybu.

Mojí strategií v pokusech o pomoc tomu člověku bylo poskytnout mu reálné informace o životě, ale i o těch lidech, takže jsem mu pokaždé řekla, když s ním někdo neměl zájem komunikovat, nebo o něm dokonce říkal nepravdy (to ovšem byli lidé, kteří říkali nepravdy nejen o něm, nýbrž snad skoro o všem - prostě chronicky lhali, takže jsem strategicky nejprve informovala, že ta či ona osoba o něm říká nepravdy, načež jsem je přímo napsala, a poté jsem vysvětlila, že říká nepravdy vlastně o všem a že není zlá, ale že ji opravdu nepotřebuje mít v kontaktech). Vím, že je to poněkud zavádějící postup, protože já také nevěřím, co mi o kom kdo řekne. Každý člověk si má na lidi udělat názor sám. Ale co by tenhle člověk sám zjistil, si opravdu netroufám ani pomyslet.

Ale neodvádějme pozornost od hlavního účelu článku - nehodlám tu veřejně propírat něčí potíže - jednak se to nedělá, a jednak to nikoho nemusí zajímat: Zkrátka jsem tomu člověku opět říkala o nějaké osobě, která si ho před časem odebrala z kontaktů, že o něm vykládá nějaké fikce, a že by tedy bylo lepší, kdyby se s ní už kontaktovat nepokoušel. On sice pochopil, že vymýšlí nepravdy, ale přitom stále usiloval, aby ji získal do kontaktů. Já sama bych si tedy nechtěla z vlastní vůle přidávat někoho, kdo o mně vykládá nesmysly, a navíc o mě nestojí. - Prostě bych takového člověka nepotřebovala, protože by to stejně nebyl můj kamarád. Proto mi také přišlo divné, že on už zřejmě pochopil, jaký představuje daná osoba háček, ale stejně jí posílá žádost a pokouší se s ní skontaktovat. Po chvíli jsem to už nevydržela a popravdě mu napsala, že nechápu, proč se chce kontaktovat s někým, o kom ode mě ví, že o něj nestojí a ještě ke všemu lže, a že tedy nevím, ale buď chce s těmi lidmi nesmyslně kamarádit, byť o něj nestojí, anebo mi nevěří, když mu o nich ty věci říkám.

A právě tady byl onen kámen úrazu: Rozpačitě prohlásil, že to druhé, ale že sám neví, proč to tak je. Tohle už jsem ovšem věděla já. Zvolíme-li k někomu z jakéhokoli důvodu nějaký neobvyklý přístup a chceme, aby fungoval, neměli bychom v něm mít mezeru. To, že budu brát s rezervou, když mi někdo začne vykládat něco o někom jiném, obzvláště jedná-li se o věci negativní, není nic zvláštního - je to dokonce dobře. Zde jsem ovšem tak trochu spoléhala na v jistém smyslu důvěřivost a nezkušenost osoby, které jsem se snažila pomoci. A najednou mi došlo, že pokud chci někomu pomáhat s věcmi kolem, musí mi nejprve věřit. Co na tom, že já sama vím, že říkám tomu člověku čistou pravdu? Jak to má vědět on? Jak mu to dokážu? Vím, že to je naprostá samozřejmost, ale přiznejme si: Kolikrát si i v jednodušších a banálnějších situacích, než je tahle, při snaze pomoci druhému neuvědomíme, že jsme přeskočili jeden zásadní krok: Sice mu třeba dobře radíme, ale on nám nevěří, takže nemůže naši radu přijmout?

Den D

3. srpna 2015 v 20:29 | Simona Němcová |  Mírně autistické povídky
Psal se 23. říjen roku 2014. Byl to naprosto normální čtvrtek. Ráno zaspala a pak kvůli sprše nestihla nejen jít cvičit na některý ze svých nástrojů, jak to obvykle dělávala, ale dokonce ani snídani. Zbytek dopoledne se potácela v nepříčetnosti, jako ostatně často. Teď ovšem měla v hlavě pořádný chaos. Téměř v krizovém psychickém stavu střídavě třískala do klavíru a užívala netradiční konstatování, jak to u ní ovšem vzhledem k lehčí formě psychické poruchy pro ni zatím neznámého charakteru, kterou s největší pravděpodobností trpěla, bývalo zvykem, a střídavě sama sebe uklidňovala hlasitými komentáři ve druhé osobě po vzoru někdy možná mírně nepovedených psychologů. Po hodině IKT, kdy jako již od září tradičně bušila do notového programu kus flétnové skladby, se pozvolna odebírala na oběd, což v ní vyvolávalo neklid. Ne kvůli jídlu, nýbrž proto, že byl zrovna čas centrální obědové pauzy, kdy se v jídelně většinou nacházel i pan Někdo - nevidomý ukrajinský student o ročník níž, který dost možná trpěl autismem, ale možná také ne, každopádně nejen neviděl, ale ještě navíc disponoval mnoha dalšími chorobami, jejichž důsledkem bylo například to, že se nemohl nikde, dokonce ani po škole, pohybovat sám, protože kdyby se s někým srazil nebo spadl, mohl by vykrvácet - alespoň tak jí to pár lidí od nich ze školy říkalo.
A právě do něj byla již téměř devět měsíců beznadějně zasubjektovaná, což znamenalo v překladu asi tak to, že na něho (stejně jako předtím na další lidi a postavy) neustále intenzivně myslela - něco jako by byla zamilovaná, ale nebyla - subjektismus, jak si tento stav také sama nazvala, ač i vzhledem k okolnostem velice intenzivně prožívaný, zkrátka nebyla žádná zamilovanost ani láska, nýbrž jiná forma citu, jež pro většinovou populaci dost možná mohla být nepochopitelná. Ať už se jednalo o cokoliv, hodně si s tím užila. Skutečnost, že se zasubjektovala do postiženého Ukrajince, s nímž nikdy předtím nemluvila (pokud nepočítala, když si jednou šla půjčit noty a na její otázku, jestli tam není pan profesor odpověděl on - to do něj ovšem ještě nebyla zasubjektovaná), pro ni tehdy představovala ne-li přímo šok. Dokonce si kvůli tomu psala obsáhlé zápisy, s nimiž skončila až 7. září, dlouhou dobu navíc s odstupem, čímž se ještě prohloubily její celoživotní problémy se sebekoordinací. Někteří zastávali názor, že by bylo vhodné, kdyby se s panem Subjektem seznámila a mluvila s ním, jiní zase říkali, jak je hrozný, protože mluví na hodinách, ruší výuku hrou na klavír, vychloubá se atd. Pár lidí o ní tu věc vědělo, takže jí o něm leckdo semtam něco řekl, případně se i sama zeptala. Ať už to bylo jak chtělo, pokaždé, když ho slyšela nebo jen věděla, že by se mohl nacházet tam, kde ona, pociťovala v sobě nesmírné napětí, jež ji uvádělo snad až v nepříčetnost. Dokonce jí jednu dobu spadla osobnost, takže téměř s nikým nekomunikovala, pokud nemusela, a když už hovořila na někoho jiného než na sebe, mluvila zásadně s ukrajinským přízvukem, což jí zčásti zůstalo. Jindy se zase musela tak trochu vrátit do dětství, aby uvolnila to šílené napětí, které se nedalo vydržet, takže asi týden sama sebe oslovovala jeho jménem (samozřejmě tak trochu tajně, aby o tom nevěděla "širší veřejnost, jak ve svém světě nazývala škálu spolužáků i jiných studentů školy, s nimiž se důvěrně neznala a nebyla jim blízká). Ať už dělala cokoliv na základě čehokoliv, často ji nesmírně bolelo srdce, protože se vnitřně jako by chtěla někam přenést. Také se brzičko po onom zasubjektování vrátila ke svému starému zvyku, jejž provozovala před nástupem na konzervatoř - tedy poslechu ukrajinských písní.
Posledních pár dní se to všechno ovšem vyvíjelo velmi zajímavě. Konkrétně od soboty. To byla také normální sobota, která se ovšem ihned v dopoledních hodinách změnila v nesmírný příval extáze. Čirou náhodou se totiž se vším svěřila jedné paní vychovatelce, které ve svém světě říkala subjektivní spojka, protože ji zejména dříve slýchávala s panem Subjektem komunikovat. Ani ve snu by ji nenapadlo, že se jí takhle přiblíží - pochopitelně před ní kvůli té věci pociťovala obrovské napětí. Když jí o tom všem řekla (dokonce i včetně toho vztahu k ní), nejen, že to paní Spojka celé velice krásně pojala a pana Subjekta charakterizovala jako zajímavého člověka, ale dokonce jí nabídla, že ji s ním může seznámit, přičemž tak nějak asi zdůraznila, že vzhledem ke své situaci nemá takovou možnost komunikovat s lidmi, tudíž by mohl mít radost. Nedokázala jí říci, zdali se s ním chce opravdu setkat, protože to pro její svět bylo nepředstavitelné - příliš opravdové, tudíž vyvolávající strach. Když nad tím pak ovšem odpoledne přemýšlela,, přišlo jí ho líto. Druhý den, ačkoliv to pro ni představovalo nemalé obtíže, za paní Spojkou šla a řekla jí, že pokud by to opravdu nepomohlo jenom jí, říká ano, protože by od ní vlastně bylo sobecké, kdyby se s ním tak strašně nechtěla seznámit. Shodly se, že to nechají na Bohu. Tehdy snad poprvé neměla pocit, že by udělala blbost. Modlila se a cítila Boží přítomnost. Připadalo jí, že to Pán chce. Když jí ovšem Subjektova spolužačka a její úžasná spolubydlící znova demonstrovala jeho údajnou komunikační lhostejnost a pasivitu, počaly se jí opět zmocňovat možná až úzkostné pocity, do čeho se to zase namočila. Těžko říci, jestli se přímo bála, co se stane... - Sama to nedokázala vysvětlit. V důsledku toho se ovšem u úterního oběda, kdy paní Spojka zrovna sloužila, cítila hrozně. "V jídelně nikde nikdo..." řekla jí, když před ni stavěla polévku, přičemž ji oslovila jménem, a jí bylo víc než jasné, o co jí jde. Navíc si zrovna v tu chvíli opět uvědomovala neovladatelnost svého podvědomí, které trpělo snad až panickým strachem z toho, že by náhodou přišla na oběd před pauzou, což ji dosti znatelně rozrušilo. Bála se, že paní Spojka pozná, že se necítí tak zcela pozitivně, a bude onu skutečnost přikládat domněnce, že je zklamaná, že tam pan Subjekt není (respektive přišel později a seděl jinde). Navíc v tentýž den byla opět vystavena onomu většinovému pohledu na jeho osobu, takže pak zmítána nepříčetností pořád dokola vykládala, jak je strašně blbá - "Jsem strašně blbá! Jsem hrozně blbá! Jsem moc blbá!" opakovala autisticky, přičemž si jednu chvíli na pokoji, kde zrovna nikdo nebyl, lehla na zem a brečela. Jistě netřeba podotknouti, že pouhé dva dny, byť i bez událostí, nemohou zbavit lidskou duši takovýchto stavů.
Paní Spojka sice ve čtvrtek obvykle přicházívala na oběd až později, takže pravděpodobnost, že bude sloužit, když tam přijde ona, nebyla zase tak vysoká, ale přeci jen bývala v práci. Ale hlavně... ON TAM BUDE!!! BUDE TAM pan Někdo!!! Se sevřeným srdcem se sama sebe pokoušela přimět, aby se soustředila na to, jak bude dobrý oběd a jak se na něho těší, že o nic nejde a že tam nikdo není, ale dařilo se jí to asi tak jen z poloviny. S notami pod paží tedy vešla do jídelny a pozdravila. "Už tady máš prostřeno..." posadila ji paní Spojka na dosti příhodné místo v přední části jídelny, přičemž ji opět oslovila jménem. Už to jí bylo podezřelé - když už paní Spojka "prostírala z nudy", jak říkávala, dala člověku snad všechno včetně pití, možná i polévku. Teď ovšem zatím měla na stole pouze příbor a polévka jí byla donesena až po relativně delší chvíli. Všechno se jí to zdálo nějaké podezřelé - hlavně to místo, na které ji paní vychovatelka posadila. Seděla a se sevřeným nitrem pomalu jedla polévku. Napadlo ji, jestli tu už pan Někdo náhodou není - jestli nesedí po její levé straně, ale při bližším zaměření usoudila, že to s největší pravděpodobností není on. Nemusela však dlouho přemýšlet: "Zdravstvuj,...!" řekla paní Spojka dosti silným hlasem, přičemž použila jeho jméno - zřejmě aby to ona slyšela. Pak už jen pasivně přihlížela tomu, co tak trochu očekávala. Židle po její pravé straně se pohnula. Někdo usedl. Bylo jí víc než jasné, o koho se jedná. "Tak dobře." říkala si vduchu, ale moc dlouho Subjektovu přítomnost vedle sebe nesnesla. Liknavě do sebe vpravovala polévku a jen apaticky sledovala, jak se jí zvedá tep, aniž by mohla cokoliv udělat. PAN NĚKDO SEDÍ PŘÍMO VEDLE NÍ!!! Nebylo to poprvé, co s ním seděla u stolu - za těch kritických necelých devět měsíců se jí to stalo už dvakrát. Pokaždé v sobě cítila obrovské napětí. Sadisticky si tehdy zkoušela představovat, že ho osloví - že se odhodlá a vyřkne ono slovo, které protne to obrovské ticho uvnitř ní - "...?..." Ona představa ji hrozně bolela - bylo to nepředstavitelné! Ačkoli byl pan Někdo reálně blízko, vnitřně je oddělovala jakási hradba, již nebylo možné prolomit. Tehdy ovšem seděl naproti ní, zatímco teď se nacházel přímo vedle! Jeho fyzická blízkost s ní nic nedělala, jak tomu bývá např. u zamilovaných děvčat, ale onen samotný fakt v ní i vzhledem k situaci a nakupivšímu se rozrušení vyvolával naprostou explozi.
Seděla tam, tlačila do sebe polévku a nevěděla, co se sebou. Bylo jí jasné, že to dopadne jako vždycky - ani jeden z nich na toho druhého nepromluví - ona toho není nikterak schopná, natož pak pan Někdo?! Věděla, že bude od stolu odcházet rozrušená, a zmocňoval se jí strach, že si toho paní Spojka všimne a bude se domnívat, že je z vývoje událostí zklamaná, jak by zřejmě bylo každé jiné děvče, které není zasubjektované, nýbrž normálně zamilované. Těžko říci, byla-li by alespoň v podvědomí opravdu zklamaná, protože takovýto pocit by se k ní přes ono šílené napětí ani nedostal. Pokaždé, když pana Subjekta viděla, podvědomě jako by něco čekala, reálně si však vůbec nebyla jistá, jestli něco takového chce. Hlavně se bála, že bude zklamaná paní Spojka. Počaly s ní zmítat nesmírné vlny paranoy. Racionálně si začala říkat, že když to paní Spojka zcela určitě udělala schválně, měla by něco udělat - měla by s ním mluvit. Vnitřním pohledem se zaměřila na osobu vedle sebe - nedostupného Subjekta Subjektova, který si nikoho nepřipustí k tělu, a představila si, že by s ní měla komunikovat. Jako by se snad již nadechovala, že ho osloví, ale ta bolest! Strašlivá psychická bolest, která jí bránila prolomit tu hradbu! Na kohokoli jiného by snad možná byla schopna nějakého toho slova promluvit, nikoli však na něj, jenž si tam relativně v klidu seděl a vykonával určitou činnost, aniž by co tušil. Z referencí některých lidí věděla, že pan Někdo spoustu věcí vůbec neřeší, tudíž se polohlasem bezostyšně uklidňovala, jak bylo jejím zvykem. "..., dobrý!" snažila se sama sebe bezúspěšně přesvědčit oslovuje se příjmením. Postavila se tváří v tvář té nesmírné bolesti a počala alespoň racionálně koketovat s myšlenkou, že na něho promluví. Měla zformulované minimálně dvě varianty. Stály tam, jen je vyslovit... Ale ta bolest...! - Ta nesmírná bolest!!! Vlevo od ní seděl další nevidomý student, který také zřejmě neměl snahu nic řešit. Kupředu ji stále poháněl fakt, že situace, do níž se dostala, byla vyprodukována záměrně, ale měla panickou hrůzu z opravdovosti, jež by se jí zmocnila a nekompromisně ji vyhodila na povrch, kdyby na pana Subjekta cokoliv promluvila. "Mám, nemám... - Jo, ne... -" vycházelo z jejích úst polohlasem. Seděla tam a stále se tvrdohlavě srážela s bolestí, jež jí stavěla onu nekompromisní hradbu s ostnatým drátem, na druhou stranu ale měla pocit, že už nemůže zpět - že se dostala již příliš daleko. Z jejích úst neustále vycházely trhané promluvy. Ta chvíle pro ni byla nepojmutelná a nekonečná. Napadlo ji, že kdyby se měla pokusit navázat s panem Subjektem kontakt, mohlo by jí teoreticky pomoci něco, co je pro některé nevidomé celkem typické. Párkrát se snad i nadechla, ale ta pevná hradba jí neustále bránila mluvit. Bylo jí jasné, že bez bolesti to nepůjde. "Kdo vlastně sedí po mojí pravé straně?" vyslovila zřetelně a poměrně hlasitě. Ozval se student sedící po levici. "Myslela jsem po té druhé." upřesnila, načež oba vypustili z úst jakési tiché cosi, co dost možná mělo představovat nějaký náznak slov, ale dost možná to bylo pouhé tiché citoslovce, jež přivádí hlas do ztracena. Předmět doličný stále mlčel jako by netknutý tím, co se zde děje (možná doopravdy netknutý, protože těžko kdo mohl odhadnout, jak on vlastně vnímá a chápe dění kolem sebe). Začala se cítit trapně a zmocňoval se jí strach, že teď všichni poznají, že se s panem Subjektem pokoušela komunikovat - strach z jakési opravdovosti, kterou nebylo v jejích silách popsat... - tím spíš, že se o své spolusedící u stolu normálně nezajímala. Když najednou promluvila, měla pocit, že strašně vyčnívá, takže všichni musí slyšet a vnímat, co říká, a že pak ti všichni budou hledat v její tváři rozrušení, které tam opravdu bylo, a vykládat si je jako zklamání - podívejme se - ona je do něho celá zblázněná a teď je zklamaná, že jí neodpověděl! Na druhou stranu si ale říkala "No co?... - Tak jsi to zkusila a vidíš, že opravdu nekomunikuje. Aspoň jsi to zkusila, takže už víš.".
Mezi tím vším jim paní vychovatelka postupně odebírala prázdné polévkové talíře a čipy, které vzápětí postupně přinášela spolu s druhým jídlem. Pokaždé, když jí něco odnesla nebo přinesla, se jí ta snažila děkovat s co největší, snad až mírně dětsky veselou intonací v hlase, aby si snad paní Spojka nemyslela, že je zklamaná, že na ni pan Subjekt nemluví. Navíc jí v té době zrovna oznamovala čas odchodu na dnešní večerní koncert. "Takže něco po půl sedmé..." deklamovala ona autisticky a zcela přirozeně volila vysoce kinetizující intonaci hlasu, jakou občas slýchávala u toho, jenž vedle ní právě seděl a jenž, ačkoli o ničem nevěděl, byl strůjcem všeho. Bylo jí trapně, možná chtěla sublimovat, jak to mívala pokaždé, když se dělo něco, co obnažovalo její svět, ale vzhledem k napětí a strachu z opravdovosti si to tentokrát nedokázala ani pořádně uvědomit. Seděla a seděla. Stejně si ale říkala, že ač je to pro ni těžké, bylo by trapné nic neudělat, když už to paní subjektivní Spojka takhle vypreparovala. Opět nádechy do prázdna a ta nemilosrdná bolest, s níž se neustále nekompromisně srážela. Zřejmě to bylo nějakou chvíli poté, co jí nebo panu Subjektovi paní vychovatelka donesla druhé jídlo, což si asi také podvědomě vzala za záminku, aby překonala tu bolest a hodlala čelit dalším náporům vnějšího světa, který má uši na šťopkách, a jakmile otevře ústa, bude sledovat každičké její slovo: "To by mě zajímalo, jak se řekne ukrajinsky -dobrou chuť-." vypustila tedy ze sebe, jako by si na to zrovna teď vzpomněla (připadalo jí totiž, že bude-li působit naoko ležérně, nebude mít případný neúspěch z vnějšího hlediska takový dopad a všimne si toho méně lidí). "Prosím?!" ozvalo se po její pravici relativně hlasitě. Nebyla si tak zcela jistá, hovoří-li pan Někdo opravdu na ni - přišlo jí, že je otočený, ale možná se jí to jen zdálo, a tak pro jistotu chvíli počkala. Když se nic neozývalo a ona si mohla být jistá, že opravdu reaguje na její promluvu, nepředstavovalo pro ni již takovou obtíž otevřít ústa. "Jak se řekne ukrajinsky -dobrou chuť-?" otočila se pomyslně jako by víc na něj a pro jistotu zvolila výraznější artikulaci, aby jí, ať už je na tom mentálně jakkoliv, mohl dobře porozumět a vnímat, co mu říká. Ihned jí odpověděl. Pokusila se dle jeho vzoru výraz zopakovat i s tím krásným ukrajinským přízvukem, přičemž se ještě nezapomněla ujistit, jestli to opravdu říká správně. "Tak děkuji za slovíčko." doplnila ještě celou věc, aby neskončila nikde. Zdálo se jí, že se poposmál, ale nebyla si jistá.
Domnívala se, že už nebude komunikovat - tak jsem to zkusila a stačí. Pak si ovšem racionálně řekla, že když už se dostala až sem, měla by pokračovat, protože tohle je přece velká chvíle. Po kratší pauze se tedy odhodlala k dalšímu kroku: "Ty pocházíš z Ukrajiny, že?" pravila opět důrazně směrem k němu. "Pocházím." odvětil pan Někdo a doplnil, že je z Kyjeva, tedy z hlavního města, což ona už ostatně dávno věděla od jiných zdrojů. Prohlásila něco jako "Abych to řekla správně s tím přízvukem..." a pokoušela se slovo Kyjev vyslovit co nejvíc jako on. Zdálo se jí, že pochopil, protože jí je opakoval. Pak říkal něco ve smyslu, že je světový občan (konkrétní formulaci si už přesně nevybavovala) a že jeho jazyk je i ruština. Možná to dokonce vypadalo, že rusky mluví víc než ukrajinsky, protože si vybavovala, že se ho ptala "A ukrajinsky doma nemluvíte?" Pochopila, že trochu ano, ale že mluví i rusky. Mírná pauza. "A ty hraješ ukrajinskou hymnu na klavír, že?" ptala se, aby mohla konverzace pokračovat. Matně si vzpomínala, že jí asi zase nerozuměl. Snad trochu ostýchavě (ale pouze uvnitř, protože navenek se to v tomto případě moc nedalo) otázku zopakovala poněkud důrazněji a vypíchla podstatné body. Přitakal, že ukrajinskou hymnu hraje. Nevěděla, koho má před sebou, takže mu raději nevykládala, že ho jednou onu věc slyšela hrát přes dveře, protože si nebyla jistá, jestli by to pobral - přestože do komunikace normálně vkládávala všemožné emoční projevy a narážky, při rozhovoru s panem Subjektem se jich zdržela, což jí ovšem tentokrát nevadilo. Říkal, že umí i ruskou hymnu, "dříve sovětskou". "I s textem?" ptala se. "Bohužel ne." odvětil a doplnil, že umí ještě další hymny - asijské, izraelskou, korejskou "obě verze - severokorejskou i jihokorejskou"... - už si to všechno nepamatovala. "A to umíš zahrát na klavír?" zeptala se něco v podobném stylu. Přisvědčil. O "ruské hymně, dříve sovětské" se během konverzace o hymnách zmínil několikrát s tím, že je to známá melodie - "Kdo by neznal?", přičemž ona prohlásila něco jako že "No, oni ji pak přetextovali...", na což jí opět bylo zodpovězeno kladně. "A umíš zahrát i českou hymnu?" ptala se dál. "I když nejsem Čech." přisvědčil zase pan Někdo. "Umíš zahrát českou hymnu, i když nejsi Čech." přizvukovala mu. "A jak ses všechny ty hymny naučil?!" nedalo jí to. "Sám od sebe." pravil naoko ležérně, což ji, měla-li být upřímná, tak trochu dostalo. Ještě jí vykládal, že umí i ukrajinskou lidovku (pochopila z toho, že asi jenom jednu), něco ruského - to už si zase nevybavovala, a ještě nějakou běloruskou.
Samozřejmě nebylo v jejích silách zapamatovat si celou konverzaci tak, jak se odehrála přesně popořadě, ale moc dobře si vzpomínala, jak mu vehementně vykládala, že si ruskou "dříve sovětskou" i ukrajinskou hymnu občas hraje a že poslouchá ukrajinské písničky, "ale neumím zazpívat", což zopakovala asi dvakrát. Nic moc jí na to neřekl. "A v jaké tónině hraješ ukrajinskou hymnu?" zeptala se opět po menší pauze. "V E-moll." odpověděl pan Někdo, což ji dostalo, protože od doby, kdy se do něj zasubjektovala, tuto tóninu přímo zbožňovala, neboť právě v ní byla etuda, kterou tento ukrajinský student naprosto brilantně interpretoval na interním koncertě povinných klavírů 5. února, tedy dva dny předtím, než se jí to stalo, kde se mimochodem uvedl poněkud netradičním způsobem, a to sice slovíčkem "Mohu?!", jež v ní svou razancí spolu s etudou, do níž jako kdyby patřilo, vzkřísilo již z dřívějška zakořeněné ideály velkých ruských a ukrajinských duší (a pan Někdo velkou duši beze sporu alespoň připomínal už když jenom mluvil). Nedala ovšem na sobě nic znát a řekla snad akorát něco jako že ona ji hraje o tón níž a že se ji tedy bude muset přeučit (což popravdě řečeno nemusela, poněvadž E-moll není rozhodně tak těžká tónina). Opět následovala kratší pauza, kterou potřebovala, aby si rozmyslela, jak bude pokračovat, ale nemusela dlouho: "A ty jsi hrál i Cramerovu etudu E-moll, že?" Z jeho odpovědi pochopila asi tak to, že Cramerových etud E-moll hrál víc. Chtěla si u něj lidově řečeno "šplhnout" a co nejbrilantněji po jeho vzoru zmínit onen konkrétní koncert, ale nějak se jí to nepovedlo - vysoukala ze sebe něco jako "A ty jsi hrál i na interním koncertě 2014...", což muselo alespoň navenek působit poněkud absurdně, jelikož rok 2014 právě byl. Pan Někdo ovšem evidentně pochopil a objasnil jí, že se jednalo o etudu číslo 23, což už ostatně také věděla (možná to po něm zase zopakovala).
Opět si jednak chtěla "šplhnout", a jednak se snažila dobře rozvážit, co řekne, což jí dalo velikou příležitost konverzaci dále rozvíjet, neboť zvolila pro tuto chvíli asi jedno z nejpříhodnějších témat. "A hraješ i nějaké ruské skladatele?" Na tohle ani nebylo třeba se ptát, neboť od jiných zdrojů již moc dobře věděla, že pan Někdo neustále chce hrát Rachmaninovy a vůbec samé těžké věci. "Ruské skladatele mám obzvlášť v oblibě." dostala se jí odpověď s očekávaným smyslem, ale neočekávanou barvou. Další promluvu již nebylo třeba dlouze promýšlet: "Mně někdo říkal, že hraješ Velkou bránu kyjevskou." pravila hrdě, dost možná v podvědomé snaze se zalíbit. "To bych teda rád věděl, kdo ti to říkal!" nechal se slyšet pan Někdo, přičemž intonace v jeho hlase zněla, jako by snad ona skutečnost nebyla pravdivá nebo jako kdyby byl naštvaný. Věděla, že naštvaný určitě není, ale přesto se mu vskutku zdráhala říci, že jí tuto co mohla vědět - pro něj třeba choulostivou informaci poskytl pan profesor, který je oba učil na povinný klavír a o jejím zasubjektování byl zpraven, tudíž ty hodiny podle toho také vypadaly. Měla strach, co by se pak mohlo stát, protože pana Subjekta nejen neznala, ale navíc nevěděla, co od něj lze očekávat a co by s ním ta která věc mohla udělat. V důsledku toho se zasekla a nebyla schopna nic říct. Hlas se jí vzpříčil v krku. Seděla jako přimrazená a jen tiše vyluzovala jakési chrčivé citoslovce. V tu chvíli dokonce ani nepřemýšlela, bude-li konverzace nadále pokračovat, protože v ní opravdu hodně zatrnulo. "Takže ti to někdo říkal..." překlenul celou věc pan Někdo. "Ano, někdo mi to říkal." přizvukovala ona v jeho stylu. Pravil něco jako že je to pravda. Nechala se slyšet něco jako že to musí být těžké. "Těžké?" otázal se snad až s jakousi ironií v hlase a suverénně se nechal slyšet, že proč by ji nehrál, když je z Kyjeva, na což ona opět mohutně přizvukovala a celé to doplnila slovy "Někdo, kdo pochází z Kyjeva, bude hrát Velkou bránu kyjevskou!". Ono spojování jeho osoby se skladbou, kterou bude hrát, jí předkládal snad až ironicky samozřejmě.
Ihned vzápětí jí poreferoval, že se chce naučit oba díly. Nějak jí to splynulo nebo to tak řekl, ale zkrátka a dobře se vduchu divila, že by Kartinky od Musorgského měly nějaké díly. "Jako že celé Kartinky?" Něco se slovem "Kartinky" opravdu vyslovil, ale to nějak nepochytila, každopádně pak z něj konečně vylezlo, že se chce naučit oba díly Dobře temperovaného klavíru. "Oba díly?! To je čtyřicet osm skladeb! To se všechno naučíš?!" deklamovala snad až přehnaně, ale přitom naprosto přirozeně. "Co bych nenaučil?!" odvětil opět s tou svojí ironickou suverenitou. "A kolik už jich umíš?" nedalo jí to. Prý pět. Také jí poreferoval, že ho zpívají s panem profesorem intonace). "Vy zpíváte v intonaci Dobře temperovaný klavír?!" podivila se notně, neboť si něco takového upřímně moc nedovedla představit. Upřesnil, že zpívají to první preludium, načež už jej předjímala její myšlenka, že se tedy jedná o později přikomponovanou melodii Ave maria, což už jí rozhodně nepřišlo tak nelogické. Také jí suverénně oznámil, že za dva roky chce hrát s orchestrem první klavírní koncert od Petra Iljiče Čajkovského. "S nějakým vaším orchestrem?" zeptala se, poněvadž předpokládala, že jej nejspíš bude hrát někde mimo školu. On jí však odpověděl, že si nasbírá orchestr tady na konzervatoři, o čemž ona tedy upřímně řečeno silně pochybovala, ale ani za nic neměla v plánu pokoušet se mu brát jeho iluze, které dost možná mohly v jeho světě mít nesmírnou váhu. Když už dojídala a dopíjela, pociťovala strach, že končí moc brzy a že bude muset odejít, ačkoli by jí býval ještě kus pauzy zbyl. Pohled na hodinky, jejž nahlas okomentovala něčím jako "Jej, to je hodin!", ji však k její velké radosti ujistil, že o nic nepřichází. Zevnitř tak nějak rozpačitě, ale přesto důrazně, řekla něco jako "No..., tak já odcházím...", načež po alespoň zdánlivé odmlce již poněkud jistěji a přesvědčivěji dodala "Jak se řekne ukrajinsky -nashledanou-?". Ono pětislabičné slovo říkala nejprve špatně, z čehož si pan Někdo evidentně nic nedělal - prostě je opakoval, dokud je nevyslovila správně. Ještě při odchodu se loučila tímhle šíleným výrazem, jehož znalost pro ni ovšem teď měla nevyčíslitelnou cenu. Paní subjektivní Spojka panu Subjektovi během jejího odchodu říkala, že by tady mohl vést kurzy ukrajinštiny a měl by úspěch.
"Co to bylo?! Co se to stalo?!" vykládala přerývaně polohlasem cestou z oběda. Nemohla celou věc nijak pobrat ani jí uvěřit... - KOMUNIKOVALA JSEM S PANEM SUBJEKTEM!!! Obvykle bývala schopna analyzovat a pochopit alespoň část svých emocí, teď však nechápala nic a neviděla ničeho, než obrovské extáze, jež ji pohlcovala a přinášela jí obrovský pocit plnosti - byla najednou jaksi hrozně moc plná, jak snad ještě nikdy nebyla. Její kamarádka, která o ní věděla snad všechno, z toho měla ohromnou radost. Paní Spojka se prý nechala slyšet, že je to historická událost. Několikrát za celý den žádala kamarádku či paní vychovatelku, aby ji štíply, ale nechtěly. Štípala se i sama a pokaždé to cítila, což nasvědčovalo faktu, že se rozhodně nejedná o sen. A vskutku také chodila jako ve snách, protože by ani za nic nevěřila, že se jí taková věc může přihodit. Později o tom s paní Spojkou několikrát mluvila. Pořád o tom mlela, neboť toho byla hrozně plná, a neustále jí za to děkovala. Poprvé ji potkala na schodech. "To jsem to vyvedla, co?" nechala se paní Spojka slyšet s výraznou intonací v hlase. Ptala se jí, je-li ráda, ona jí však nebyla schopna kloudně odpovědět, protože pocit, jejž měla, se nedal nikterak analyzovat a popsat slovy. Když jí paní Spojka navíc řekla, že je hrozně ráda, že spolu s panem Subjektem mluvili, a na jejím hlase to bylo i poznat, udělalo i jí nesmírnou radost pokud to ovšem ještě bylo lze, že se nakonec odhodlala a s panem Subjektem kontakt navázala. Paní Spojka jí říkala, že si myslí, že to bylo oboustranně příjemné, což ji rovněž nesmírně potěšilo. Také se jí zdálo, že si mají co říct. "Vždyť on ani neví, jak se jmenuju... - Já jsem se mu nepředstavila..." vykládala přerývaně. Paní vychovatelka v takové věci ovšem neviděla problém: - "Tak budeš tajná žena." Později jí však poreferovala, že panu Subjektovi řeklao jejím zájmu o ukrajinské písničky, či jak to bylo. "Vy jste řekla moje jméno?!" nemohla ta uvěřit vlastnímu sluchu a rozumu. Paní Spojka přisvědčila s tím, že zřejmě věděl, o koho se jedná, protože jinak by se zeptal.
Rovněž se jí ptala, jak pozná, že je panu Subjektovi komunikace příjemná - za normálních okolností s tímhle nemívala problém, ale pan Někdo disponoval velmi kinetickým hlasem, takže se nedalo poznat, jak se při konverzaci cítí. Odpověď ovšem byla prostá: "Že komunikuje." Za žádnou cenu s ním nechtěla komunikovat v případě, že by mu to bylo nepříjemné - tím, jak přizvukovala a co dělala, dost možná mohla být až dětsky vehementní. na druhou stranu... - Trpěl-li třeba opravdu minimálně náznakem autismu, mohl by se mu její způsob komunikace zamlouvat, protože se při konverzaci pochopitelně stylizovala do něj, mluvila důrazně a pokud možno ne moc složitě a spoustu věcí po něm opakovala ve snaze jej napodobit. Pokud by trpěl nějakou poruchou autistického spektra, mohla by se mu čistě teoreticky tímto způsobem, který pro ni ovšem přinejmenším v onu chvíli byl naprosto přirozený, dost dobře přiblížit. Když si to tak promítala, přišlo jí, že oba vlastně mluvili dosti podobně: Pan Někdo byl, jak usoudila z výpovědí jiných lidí, zřejmě hodně inteligentní alespoň co se týče paměti, ale při konverzaci s ní někdy používal zvláštní, možná až dětské formulace, čímž se ostatně zase on přiblížil jí, protože ona se také někdy vyjadřovala méně ohrabaným způsobem. Na všechno jí odpověděl, ale někdy dělal delší pauzy, takže měla obavu, že jí neodpoví, na což sice byla připravená, ale přeci jen se tak trochu bála, že její otázka půjde do éteru a zůstane tam viset. Na druhou stranu ovšem i ona dělala delší pauzy, než např. položila další dotaz. Když si to tak v hlavě omílala, zdálo se jí, že vlastně konverzují podobným způsobem. Připadalo jí, že přeci museli být hodně slyšet, protože pan Někdo sám od sebe mluvil silným hlasem a ona ve stylizaci do něj také, takže zřejmě oba museli mluvit dost nahlas na to, aby jejich konverzace mohla být všem na uších. Paní Spojka jí poreferovala, že ze svého úhlu vůbec neslyšela, co si povídali.
Bylo jí ovšem jasné, že zopakuje-li se situace někdy podruhé, bude to pro ni představovat stejnou vlnu psychické bolesti, protože bude muset znova začít ona. Nevěděla, co od pana Subjekta lze očekávat - byl zvláštní, snad až jakýsi nedostupný, ale přitom mu dost možná komunikace byla příjemná. Paní Spojka jí říkala, že doufá, že to nějak rozvine. Nic dalšího od toho nečekala - počítala i s tím, že to byla jednorázová epizoda a že už se konverzace s panem Subjektem nikdy nebude opakovat. Ptala se paní vychovatelky, má-li se zachovat stejně, pokud by ta situace ještě nastala - jestli se s ním zase má pokoušet komunikovat. Odpověděla, že určitě, a domnívala se, že se o jednorázovou epizodu nejednalo. Také se nechala slyšet, že se během své služby bude snažit dávat je co nejvíc k sobě, aby spolu mohli komunikovat. Byl tu ovšem jeden háček, jejž si ovšem ráčila uvědomit až po delší chvíli: Když bude s panem subjektem pokaždé navazovat rozhovor, bude to hodně nápadné, protože za normálních okolností sama většinou rozhovory nenavazovala, nejednalo-li se např. o kamarádku. Správně by asi v podvědomí měla pociťovat nejistotu, která tam opravdu byla, ale ona extatická plnost naprosto překryla veškeré další pocity jako jedna velká útěcha. Celé to nechápala. - Konverzace s panem Subjektem nebyla vlastně nic, ale přitom to bylo tak velké! Nechápala, co jí to celé vlastně přineslo, ale cítila, že to bylo dobré. Ačkoli ani za nic nevěděla, co bude dál, rozhodla se užít si onen zvláštní, nepochopitelný pocit do posledního doušku. Ať už to bylo cokoliv, bylo to velké! Byl to její den D!!! Historická událost!!!

Mlčenlivé odpovědi

3. srpna 2015 v 12:25 | Simona Němcová |  Zamyšlení
Každý člověk má nějaké své speciality - některé pozitivní, jiné negativní. Mezi ty moje patří tzv. mlčenlivé odpovědi. Abych náhodou nedělala "špatnou vizitku slepým", pro jistotu podotýkám, že se nejedná o specialitu slepeckou, nýbrž němcovskou. Neděje se mi často, ale když už se mi děje, stojí to za to:
Mlčenlivá odpověď znamená, že když se vás někdo na něco zeptá, jednoduše mlčíte. Vím - podle popisu něco takového nepůsobí zrovna zdvořile, avšak nejedná se o nezdvořilost, nýbrž o nejistotu. V lidském nitru existuje jeden malý čertík. Jmenuje se "Černá díra" nebo také "Černá skříňka" a někdy dovede pěkně potrápit.
Na otázce, jestli chci jíst, případně chci-li někam jít, není nic divného. Vloží-li se ovšem do takové otázky "Černá díra" (pro příště bychom ji už mohli představit bez uvozovek, neboť se z ní pozvolna stává náš imaginární kamarád), stává se náhle tak záludnou, že na ni není možno odpovědět. Já třeba mám chuť, ale říkám si, že bych jíst nemusela, a tak prostě mlčím. - Černá díra zkrátka způsobí, že nemohu říci "ano" ani "ne", protože jediné, co mám v hlavě, je mlha. Říká se, že mlčení znamená souhlas, ale v tomto případě mlčení znamená nic, prázdno, nula. Černá díra nechá otázku prošumět kolem vás. Vy ji vnímáte, ale jste zaseklí a nedokážete na ni odpovědět. Vím, každý článek má mít úvod, stať a závěr, avšak ponechme ten můj bez závěru jako zásek mé kamarádky Černé díry.
"NA SHLEDANOU PŘÍŠTĚ!" loučí se slepec, jehož černá díra si dala pro tentokrát pauzu.