JESTLI MU CHCEŠ POMÁHAT, MUSÍ TI NEJPRVE VĚŘIT

5. srpna 2015 v 21:39 | Simona Němcová |  Zamyšlení
Mám jednoho kamaráda, který nejen nevidí stejně jako já, ale navíc je ještě jinak postižený. Proslýchá se, že snad dokonce trpí autismem, ale to nevím, protože nejsem odborník, abych to poznala. Nicméně zde stačí podotknout, že právě jeho postižení mu s největší pravděpodobností brání v získávání a správnému pochopení životních zkušeností a poznatků. Jak jsem k němu přišla a jaká pohnutka mě přiměla vůbec začínat komunikovat s takovým člověkem, tu není třeba rozebírat. Nicméně ať už onou pohnutkou bylo cokoli, musím zdůraznit, že právě od takovýchto lidí, na něž se společnost mnohdy dívá skrz prsty, se lze nejvíce naučit. Dokladem je právě třeba i tento konkrétní postřech, zamyšlení, či jak bych to měla nazvat.

Jak jsem s tím člověkem postupně rozvíjela... - nevím, jak to pojmenovat... - Vztah? Přátelství? ... No zkrátka jak jsem si s ním čím dál více povídala a přibližovala se mu, začala jsem také pronikat do některých jeho problémů ohledně komunikace. Asi nejčastější problém byl, že někomu psal zcestně stále o svých tématech, přestože to toho druhého nezajímalo, takže mu lidé postupně přestávali odepisovat (minimálně někteří), nebo někomu příliš vehementně volal a ten člověk mu pak nezvedal telefon nebo si jej odebral z kontaktů na Skypeu. Nevím, jak to s ním bylo dříve, ale když začal víc komunikovat se mnou a pochopil, že jsem s ním ochotna jeho problémy řešit, začal některé lidi chtít zpátky. Já jsem se mu velmi často snažila vysvětlit nějakou tu situaci, kterou s někým zažil, aby věděl, co se vlastně stalo a kde byl ten problém, aby neudělal stejnou chybu.

Mojí strategií v pokusech o pomoc tomu člověku bylo poskytnout mu reálné informace o životě, ale i o těch lidech, takže jsem mu pokaždé řekla, když s ním někdo neměl zájem komunikovat, nebo o něm dokonce říkal nepravdy (to ovšem byli lidé, kteří říkali nepravdy nejen o něm, nýbrž snad skoro o všem - prostě chronicky lhali, takže jsem strategicky nejprve informovala, že ta či ona osoba o něm říká nepravdy, načež jsem je přímo napsala, a poté jsem vysvětlila, že říká nepravdy vlastně o všem a že není zlá, ale že ji opravdu nepotřebuje mít v kontaktech). Vím, že je to poněkud zavádějící postup, protože já také nevěřím, co mi o kom kdo řekne. Každý člověk si má na lidi udělat názor sám. Ale co by tenhle člověk sám zjistil, si opravdu netroufám ani pomyslet.

Ale neodvádějme pozornost od hlavního účelu článku - nehodlám tu veřejně propírat něčí potíže - jednak se to nedělá, a jednak to nikoho nemusí zajímat: Zkrátka jsem tomu člověku opět říkala o nějaké osobě, která si ho před časem odebrala z kontaktů, že o něm vykládá nějaké fikce, a že by tedy bylo lepší, kdyby se s ní už kontaktovat nepokoušel. On sice pochopil, že vymýšlí nepravdy, ale přitom stále usiloval, aby ji získal do kontaktů. Já sama bych si tedy nechtěla z vlastní vůle přidávat někoho, kdo o mně vykládá nesmysly, a navíc o mě nestojí. - Prostě bych takového člověka nepotřebovala, protože by to stejně nebyl můj kamarád. Proto mi také přišlo divné, že on už zřejmě pochopil, jaký představuje daná osoba háček, ale stejně jí posílá žádost a pokouší se s ní skontaktovat. Po chvíli jsem to už nevydržela a popravdě mu napsala, že nechápu, proč se chce kontaktovat s někým, o kom ode mě ví, že o něj nestojí a ještě ke všemu lže, a že tedy nevím, ale buď chce s těmi lidmi nesmyslně kamarádit, byť o něj nestojí, anebo mi nevěří, když mu o nich ty věci říkám.

A právě tady byl onen kámen úrazu: Rozpačitě prohlásil, že to druhé, ale že sám neví, proč to tak je. Tohle už jsem ovšem věděla já. Zvolíme-li k někomu z jakéhokoli důvodu nějaký neobvyklý přístup a chceme, aby fungoval, neměli bychom v něm mít mezeru. To, že budu brát s rezervou, když mi někdo začne vykládat něco o někom jiném, obzvláště jedná-li se o věci negativní, není nic zvláštního - je to dokonce dobře. Zde jsem ovšem tak trochu spoléhala na v jistém smyslu důvěřivost a nezkušenost osoby, které jsem se snažila pomoci. A najednou mi došlo, že pokud chci někomu pomáhat s věcmi kolem, musí mi nejprve věřit. Co na tom, že já sama vím, že říkám tomu člověku čistou pravdu? Jak to má vědět on? Jak mu to dokážu? Vím, že to je naprostá samozřejmost, ale přiznejme si: Kolikrát si i v jednodušších a banálnějších situacích, než je tahle, při snaze pomoci druhému neuvědomíme, že jsme přeskočili jeden zásadní krok: Sice mu třeba dobře radíme, ale on nám nevěří, takže nemůže naši radu přijmout?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama