Prosinec 2015

Drobný životní postřeh na 31.12.

31. prosince 2015 v 9:01 | Simona Němcová |  Drobné životní postřehy
Většinou budu své drobné životní postřehy datovat jen proto, aby měly nějaký odlišný název. Ten dnešní se však vztahuje přímo na datum, kterým je označen, a je to taková věcná otázka: Proč vlastně slavíme Silvestra? Co je na tom k slavení, že budeme o rok starší? Všichni si pořád stěžují, že už mají tolik a tolik let, ale přitom slaví Silvestra s Novým rokem, který znamená, že jim zase jedno léto přibyde. Možná to je proto, aby bylo co slavit? Já tedy dovedu slavit i bez Silvestra. Také si jej oslavím, ale nijak to nehrotím.

Drobný životní postřeh na 30.12.

30. prosince 2015 v 8:11 | Simona Němcová |  Drobné životní postřehy
Když vám někdo bude tvrdit, že je v nějakém jazyce jeden výraz pro "mít rád" a "milovat", raději si to ještě důkladně ověřte, aby se vám pak nestalo, že budete někomu říkat něco, co dle vašeho či jiného názoru znamená "Mám Tě rád(a).", a pak za půl roku zjistíte, že jste mu celou tu dobu říkali "Miluji Tě."

Úvodní slovo k drobným životním postřehům

30. prosince 2015 v 8:09 | Simona Němcová |  Drobné životní postřehy
Rozhodla jsem se na svůj blog občas přidat takový droboučký životní postřeh, možná by se dalo říci i "špek". Aby neměly takové článečky stále stejný název, budu je nazývat slovy: "Drobný životní postřeh na...", k čemuž připojím datum vydání článku.

Boží milost kajícnici

26. prosince 2015 v 10:28 | Simona Němcová |  Mírně autistické povídky
Člověk občas něco napíše jen proto, že to potřeboval napsat. I já jsem tuhle povídku prostě chtěla nebo potřebovala napsat, a jelikož je v ní obsaženo svědectví o Boží milosti, neznám lepší dobu na její publikaci, než je právě doba vánoční.

Upozornění:
Následující článek přímo navazuje na moji povídku Den D, jež je rovněž umístěna na tomto blogu.

Psala se neděle 12. dubna. Jako každý týden touto dobou kráčela na mši. Její mysl se proháněla v jakýchsi dumách. Stopa viny, kterou na sobě nesla, byla snad příliš veliká. Postupně však ve svém světě nacházela tichou sílu, pramenící ze všeho, co jí v něm po onom fiascu zůstalo. Nyní měla svůj ideál v melancholickém samotáři. Co jiného jí také zbylo? Ano, teď, po bezmála měsíci a půl, už snad byla se vším smířená. S tou velkou a pro ni dosud tak neobvyklou, a tudíž ještě hrozivější vinou i sama se sebou.
Ode dne, kdy se 23. října 2014 seznámila s panem Subjektem, uplynulo již pár měsíců. Po prvotní nezměrné extázi z jejího dne D opravdu nepřicházely jen radostné chvilky. Podruhé s ním mluvila asi v polovině listopadu (ach, jak dlouhá doba a kolik napětí při příchodu do jídelny, jediného možného místa, kde bylo možno spolu hovořit). Myslela si, že stane-li se to ještě jednou, bude to znova tak nepředstavitelně bolet. Druhé navazování kontaktu ale kupodivu nebolelo, byť představovalo nemalou obtíž. Druhý den jí ale paní Subjektivní spojka oznámila, že ihned poté, co promluvila (neboli popřála ukrajinsky dobrou chuť) se pan Někdo usmál. Velice se tomu divila, jelikož pan Někdo na přání nic neřekl a chytil se až tehdy, kdy počala hlasitě uvažovat, jak že se řekne ukrajinsky "dobrou chuť", že to asi zapomněla. Domnívala se, že se zcela jistě neusmíval kvůli ní, ale kvůli onomu výrazu, jejž vyslovila, vychovatelka byla opačného názoru. Ať už to bylo jakkoliv, velice ji to překvapilo. Až se zalekla vlastní radosti, když na popud onoho zážitku vytvořila keramický reliéf "Dům u dvou šťastných duší". A což teprv, když zjistila, že se jí po něm stýská" Ale čím víc se vzpírala a čím víc si říkala, že to nemůže být, tím víc v ní ony nekontrolovatelné pocity sílily a rozpínaly se.
Potřetí už navázala kontakt naprosto bez problému, jelikož nevěda, že pan Někdo sedí vedle ní, počala deklamovat ruskou výslovnost jména "Petr Iljič Čajkovský", načež on se k ní přidal. To už se nejen usmíval, ale dokonce i smál. Vypadalo to, že se s ní ani nemůže rozloučit. Další setkání už byla častější a pan Někdo při nich sám od sebe pozdravil - stačilo jen upozornit na svoji přítomnost. Také už nedělával tak dlouhé pauzy mezi jemu položenou otázkou a odpovědí. Ona však stále pochybovala. Do noci stříhala Dobře temperovaný klavír na jednotlivé skladby, aby se s ním o něm mohla bavit. Konverzace stále ještě představovala obtíže, neboť ona byla ten, kdo ji musel vést - pan Někdo se sám na nic neptal, jen občas řekl něco navíc. Není tedy divu, že ji popadl panický strach, že nakonec nebude o čem komunikovat. Dokonce šla brečet na záchod a spílala svému citovému vzplanutí k tomu člověku, neboť se jí zdálo, že mu nemá co dát, jelikož její vědomosti jsou příliš chabé. "Proč mám srdce?!" vzlykala a bila se do míst, kde se nacházel onen lásku zprostředkovávající orgán s přáním vyrvat si je z těla. Kdyby nešla za srdcem, ale raději hleděla na rozum! - Na to, že tomu člověku přeci k ničemu není!
Pánbůh však její kletby a prosby o vyrvání srdce z těla nevyslyšel, nýbrž dál rozvíjel onen prapodivný kolotoč. Postupně se počala uklidňovat a chápat, že ke komunikaci s panem Subjektem není třeba bezefektně studovat Dobře temperovaný klavír ani jiné věci, které si stejně nezapamatuje. Kamarádi ji dokonce přemluvili, aby dotáhla dokonce svůj nápad přidat si ho na komunikační program Skype. Vůbec dělala věci, kterých by dříve nikterak nebyla schopna a které ani nevycházely z ní. - Kolikrát rádoby neúmyslně v blízkosti pana Subjekta užívala slova, která říkala i při komunikaci s ním, nebo mluvila s někým jiným o jejich společných tématech. Výsledkem bylo, že pan Někdo pojal o celou věc viditelný zájem, až nakonec nevydržel a počal s ní komunikovat. (Jak by také ne? - Vždyť kolik on mohl mít takových kamarádů? Možná nikdy nezažil, že by někdo o něm a o věcech kolem něj tak zaujatě hovořil. Podle toho, co věděla, tomu bývalo spíše naopak.)
Osobní i virtuální komunikace se dostávala do stále přijatelnější roviny. Pan Někdo se při fyzických setkáních často smál tak, až to všechny kolem překvapilo. Psal ovšem zvláštně a způsob, jakým chápal a dával si věci do souvislostí, byl snad až podivuhodný. Často na nějakou její promluvu zareagoval nesouvislým odbočením od tématu, jinou zase ignoroval, jako by ji vůbec nečetl. Stále nemohla rozluštit otázku, trpí-li ten člověk skutečně autismem, jak jí říkala jedna z kamarádek, nebo zda jsou jeho nedostatky způsobeny jen a pouze omezením v oblasti samostatného pohybu. Jedni říkali tak a druzí zase jinak, tudíž si umínila, že s ním bude jednat jako s normálním člověkem. Říká se, že když někoho doopravdy milujeme, jsme schopni pro něj porušit své zásady, a ona si mnohokrát kladla otázku, zdali totéž neplatí i pro onen její pofidérní subjektismus. - Byť si to snad v onen čas ani nepřiznala, dbala pokaždé až téměř úzkostlivě na to, aby se každý večer mohla připojit. K setrvání na Skypeu až do chvíle, kdy jí pan Někdo napíše, si vymýšlela nejrůznější záminky. - od nutnosti defragmentovat počítač přes aktualizaci či test antivirového programu až po náhlé nutkání na něco se podívat nebo něco si stáhnout. Zkrátka a dobře chtěla být objektivní, avšak zřejmě jí to jaksi nešlo. Její kamarádka si z ní často dělala legraci, že bude mít nejčistší počítač ze všech.
Chtěla onu svou pofidérní náklonnost využít k tomu, aby byla panu Subjektovi dobrou společnicí. Nikdy mu nepsala první, poněvadž se bála, aby to z její strany nepřerostlo v příliš vehementní komunikaci, ale pokud delší dobu nepsal, kontrolovala až úzkostlivě stav jeho profilu, ba dokonce jej častokráte i otevřela, aby se podívala, jestli se její poslední zpráva odeslala, případně co že mu to vlastně napsala - jestli to náhodou nebylo něco, co by jej mohlo přivést do rozpaků (přeci jen nevěděla, na co on může být zvyklý, když dost možná ani nepoznal žádnou normální komunikaci). Jednou nebo dvakrát se dokonce přemohla a oslovila jej první, avšak rovněž si musela přivlastnit nějakou záminku. Snažila se nemluvit s ním příliš o emocích, případně jen v primitivní formě (kdesi slyšela, že to není zrovna téma pro něj), aby jej nakonec místo naplnění své ideje nezatěžovala zbytečnostmi. Už stačily ty šílenosti, které si psávala do zpráv o náladě (dělávala to vždycky - na onom znakově omezeném políčku si velmi okatým, avšak pro nezasvěcence nepoznatelným způsobem vybíjela své subjektistické stavy a napětí). A právě do onoho řádečku si na Nový rok pod dojetím seznámení se s ruskou klávesnicí, k níž jí pan Někdo poslal manuál, aby na ní vůbec mohla psát (teď už věděla, že sice pochází z Ukrajiny, avšak jeho mateřštinou je ruština, zatímco ukrajinsky umí jen tak, aby se neřeklo), a celá uvytržení z představy, kdyby se tak náhodou naučila rusky, napsala svou "definici, platící pro ruštinu i ukrajinštinu" (slovo definice užívala záměrně, neboť se tím přizpůsobovala chápání pana Subjekta, jenž je říkával velmi často): "Je to krásná, něžná a hluboká řeč velkých duší." Byla dokonce tak hloupá (nebo spíš tak zasubjektovaná), že jej na ni sama upozornila (zpráv o náladě, obsahujících např. klíčová slova z jejich konverzace, si všímal sám, zatímco jiné zpravidla ignoroval). Pan Někdo evidentně moc nevěděl, jak se k takové definici má postavit. "Nelíbí se Ti? Nebo ji nechápeš?" ptala se ho. "Spíš to druhé." zněla odpověď. Sám Pánbůh ví, co ji to tehdy najednou popadlo. Nejenže se jala mu celou věc vysvětlovat, ale její vysvětlení vypadalo zpola jako pasáž vystřižená z milostného psychologického románu, zpola jako výplod psychopatologického magorismu. Na třetí straně, povrchnímu nezávislému pozorovateli zcela utajené, se však skvělo rozcestí. Dala totiž panu Subjektovi možnost volby: Buď jí napíše, že to chápe, což by nasvědčovalo o jeho schopnosti bavit se o emocích a pro ni by to znamenalo, že s ním i v této rovině může pracovat, anebo že nepochopil, což by byl signál, že jej takovými věcmi nemá zatěžovat. Pan Někdo pochopil (ach, jak napínavé bylo čekat na jeho odpověď), čímž nad sebou vynesl osudný ortel. Postupně mu počala opatrně vysvětlovat všechno možné, co by jen mohl nepochopit, avšak úzkostlivě dbala, aby jí pokud možno co nejlépe rozuměl. Její chování bylo snad ohleduplné, snad něžné, snad obojí dohromady, a on si ji pro ně oblíbil tak, že jí napsal věc, o které dosud nikomu jinému neřekl.
Kdyby tenkrát bývala věřila! Kdyby tenkrát bývala nepochybovala a nevymlouvala se na nedostatek důkazů! Její cynické a racionální smýšlení jí zabránilo onu dostatečnost vidět. Neobvyklost celé situace a nepřijetí od samého počátku vytvářely pochybnosti, jež postupně nahlodávaly její nitro. Dokonce se mu přiznala se svým subjektismem. Pan Někdo sice takový cit zatím neopětoval, avšak celou věc přijal asi tak klidně, jako by mu místo toho oznamovala, co měla k obědu. Dokonce jej na jeho popud počala oslovovat zdrobnělinou jména. I způsob a tón hlasu, jakým s ním mluvila, se poněkud lišil od její běžné komunikace. Zastávala názor, že kdyby takto jednala s nějakým normálním, zdravým chlapcem a on by ji neměl rád, patrně by s ní brzy vymetl podlahu. Proč to ale neudělá pan Někdo?! Proč si to nechá líbit?! On to snad nechápe! Nechápe, co mu dělám - jak se k němu chovám! Kdyby to chápal, určitě by si to nenechal! Takové a jiné podobné myšlenky jí běžely hlavou, v důsledku čehož často chodila ztrápená a mluvila o jakýchsi kolosálních zločinech, jichž se na panu Subjektovi dopouští (slovo "zločin" opět převzala z jeho slovníku). Pocity nesmírného štěstí, když s ním mluvila nebo psala, střídaly chvíle temnoty a sebeobviňování. Už věděla, že to přijde, věděla, že za to či ono se bude opět pranýřovat, ale nemohla ony věci, jež nazývala zločiny, přestat dělat - zkrátka ji něco nutkalo, aby v nich neustávala.
Tak nějak podvědomě cítila, že tohle asi moc dlouho nevydrží. I ta nejstudenější voda jednou zahříváním vyvře a i ten největší kbelík neustálým přiléváním jednou přeteče. A tak jednou vyvřela i ona. Když se na to později dívala s odstupem, ani v nejmenším nechápala, jak tomu chudákovi vůbec mohla něco takového kdy napsat. Snad se z těch všech dřívějších apatií a nynějších pochybností už dočista pomátla! Vybouchlo to někdy na přelomu února a března. - Je až k nevíře, jak rafinovaně si někdy člověk dovede najít záminku k svému cíli, když na to přijde. Nejprve mu počala při nějaké příležitosti psát, že je idiot, posléze přidala, že je idiot už proto, jak se k němu chová, a když stále nechápal, počala mu vypisovat všechny ty věci, jež se děly a byly pro něj snad i krásné a příjemné, přičemž je rovnou označila jako ty největší zločiny (podotýkám, že slova "idiot" a "zločin" použila proto, že je často říkával i on - domnívala se, že jí tak bude lépe rozumět). Když ovšem postiženému a života neznalému člověku prokazujete všemožné laskavosti, jež on vnímá jako příjemné a přínosné, ba se k nim přiklání snad až přímo s důvěrou, a posléze to všechno, k čemu jste jej vedli, šmahem odsoudíte a označíte za zločiny, můžete se spolehnout, že toho člověka s největší pravděpodobností uvedete ve zmatek nejvyšší, neboť jednak slovem "zločin" celý problém v jeho očích ještě více zveličíte (ono se to možná nezdá, ale když je najednou tohle zločin a támhleto zločin a všechno zločin, je z toho najednou tolik zločinů, že by to muselo vyděsit téměř každého), a jednak vlastně říkáte, že všechno, co dosud považoval za dobré, je najednou špatné. Jak byste se asi cítili, kdyby někdo všechny morální hodnoty, o nichž jste byli přesvědčeni, že jsou dobré, označil za špatné? Asi by vás pojala nepředstavitelná nejistota - až taková, z jaké pramení strach. Pan Někdo náhle počal reagovat velice neobvykle - najednou psal, aby ho přestala otravovat, a bez předchozího upozornění vyhrožoval "zabitím", tedy odebráním z kontaktů. Napsala mu na to spoustu věcí, jež by v onu chvíli snad nedovedl pochopit ani pobrat a vskutku jimi mnoho nezpravila. Svou "virtuální smrt" vzala vcelku klidně a pokorně na vědomí, avšak po několika dnech se počaly dostavovat nezměrné pocity viny. Teď už se neobviňovala za ony "zločiny", nýbrž za to, že dovedla pana Subjekta až k odebrání. Vždycky měla sklon formovat si v hlavě katastrofické scénáře, a tak ji neustále burcovala představa, že mu byla hlubokou jizvou, jež mu způsobila trvalé následky. Navíc se bála, aby neměl strach, když ji bude slýchat ve škole (jako ona tehdy, když ho ještě neznala, ovšem u ní to tenkrát nebyl strach, nýbrž obrovské napětí, a stačilo již samotné vědomí, že by jej mohla slyšet - i pro ni, relativně zdravou, to bylo téměř nesnesitelné, natož pak pro něj, postiženého!). Neuklidnilo ji ani vědomí, že pan Někdo vypadá relativně v pořádku. Občas si dokonce kladla otázku, je-li horší zabít, či takto nezměrně ublížit postiženému člověku (právě ono postižení činilo z jejího zdánlivě drobného, banálního provinění opravdický zločin nezměrných rozměrů).
I přes nezměrnou bolest viny, jež rvala srdce a tříštila mysl, se však nenechala zlomit. Když jej někde viděla, pořád to bolelo, avšak po nějakém čase se pozvolna počala chytat smírné myšlenky, že on jednou snad zapomene a bude šťasten. V srdci a mysli k němu stále chovala silný cit, a právě proto si přála, aby na ni zapomněl. To, co v souvislosti s ním za onu relativně krátkou dobu prožila, stále zůstávalo v jejím světě a nikdo jí to nemohl vzít. Samozřejmě - nikdy to nemohlo být takové, jako když byl skutečný, a ona si podvědomě přála, aby spolu zase mluvili (za což se ovšem pokaždé kárala a podobné myšlenky rezolutně odháněla), avšak jeho štěstí a klid pro ni znamenaly víc. Mnohokrát prosila Boha, aby i přesto, co mu učinila, vložil tomu člověku opět do srdce a duše jeho starý, nerušený klid a mír. Ať je znova a navždy šťasten!!! Bez ní!!!

Když onu neděli jako každý týden usedala do jedné z lavic modlitebny, ono provinění na ní pořád viselo jako černý stín, avšak nyní již byla snad opravdu smířená. Ostatně v něčem to celé mělo výhodu: Nemusela se stresovat s tím, aby byla večer připojená na Skypeu, mohla jít spát, kdy chtěla... Se stavem věcí se sžila tak, jak tu byly, a v jejím poraněném světě se skvěl léčivý, útěšný klid. Jako obvykle naslouchala kázání. Tentokráte se četl text z Nového zákona, konkrétně z listu Římanům.
"Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu." počal číst bratr kazatel. "Takže i proti mně a tomu, co jsem udělala panu Subjektovi." pomyslela si (vždy se snažila nad čtenými texty a kázáním zamýšlet a něco si z nich vzít, přestože jí to vrtkavost a nestálost jejích myšlenek mnohdy dovolovaly jen ztěží).
"Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu." pokračovalo čtení. "Takže já jsem to mohla poznat, co je správné, ale já to nepoznala, protože to asi nevnímám tak, jak bych měla. Vymlouvám se, ale přitom nemám proč..." skládala ve své mysli další vrtkavé obrazce.
"Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství:" "To je přesně na mě!" bleskla jí myšlenka, jež vycházela z náhlého promítnutí marnosti a bláznovství, které prožila v souvislosti s tím svým nešťastným zasubjektováním se do toho nešťastného člověka. Hned si promítla všechny ty pocity marného bloudění v nejistotě a nevědomí. I to bláznovství tolik odpovídalo - vždyť tím vším málem vskutku rozumu pozbyla: Co ty šílené apatie? Nebo ty pocity, jako by byla autistka, přestože věděla, že to tak není? Nebo jak se jednu dobu oslovovala Subjektovým jménem? A teď? Cožpak nemívala občas pocity moudrosti? "Teď alespoň vidíš, jak jsi moudrá, děvče. - Přesně jako v tom textu. Byla jsi tak moudrá, až jsi ublížila. Ach, jaké bláznovství!" pronesla sama k sobě cynicky. Ach, jak to sedělo!
"zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů. Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejích srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla; vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli - on budiž veleben na věky! Amen." "Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí." opakovala si vduchu. "Ano, to je přesně ono! Poslechla jsem nečistou vášeň svého srdce a ještě to nazývala ctností! Proč jsem byla tak hloupá?! Proč jsem je poslechla?! Proč jsem raději neposlouchala svůj zdravý rozum, když mi říkal, abych to nedělala - abych se s ním neseznamovala, neboť to bude jen ke škodě?! Proč jsem se nechala zlomit?! Šla jsem za nečistou vášní, takže to také špatně skončilo!"
Ne, teď rozhodně nebyla klidná. Její emoční rozpoložení se nyní shodovalo s pocity zločince na pranýři, neboť na ni znova a plnou silou dopadlo vše, co učinila, ba možná v ještě strašnějších barvách uvědomění. Opět vnímala tu nesmírnou a nekonečnou vinu, již spáchala na tom nevinném člověku. "Vzala jsi mu jeho klid!!!" "Pošpinila jsi jeho nevinný a čistý svět!!!"" Tyhle a podobné výkřiky zněly její hlavou a neúprosně burcovaly svědomí. Ze shromáždění odcházela rozbitá a zraněná vlastní marností. Bylo až s podivem, že vůbec dokázala kloudně komunikovat s bratrem, jenž se ji zrovna jal doprovázet, jelikož se jí, jako ostatně obvykle v podobných stavech, nechtělo hovořit vůbec s nikým. Ve škole u oběda (zůstávala totiž na víkendy v internátě) však již jen rezignovaně seděla a na případnou komunikaci se jí odpovídalo ztěžka. Její nejbližší přátelé už pokaždé poznali, pokud se s ní něco dělo (ostatně to nebylo nikterak nesnadné. Ihned po obědě vše vyklopila své dlouholeté kamarádce - dokonce jí přečetla onen text z knihy Římanům a hlasem zdůraznila pasáž o nečistých vášních srdcí (neboť tato myšlenka jí z toho všeho utkvěla v paměti). Druhá dívka nechápala, proč zrovna toto místo, a s obdrženým vysvětlením, že v tomto případě byla nečistou vášní podivná náklonnost k panu Subjektovi a že to všechno proto tak špatně skončilo, nesouhlasila. Nechala se slyšet, že apoštol Pavel ten text psal do Říma, kde žili v biblických dobách vskutku hrozným životem - že oněmi nečistými vášněmi se míní spíše nevhodný tělesný styk a podobné věci, zatímco její náklonnost k postiženému člověku je Bohu spíše milá. S kamarádčiným výkladem se kupodivu spokojila a duše, byť vyčerpána, jak by ji přejel parním válcem, se opět počala uklidňovat. Poté za ní přišel ještě jeden kamarád - také křesťan, jemuž už jen stroze vysvětlila, co se stalo, aby nebyl kvůli jejímu stavu neklidný. Během odpoledne už opět cítila ten svůj smířený klid v sobě samé. Dokonce si říkala, že je možná lepší, když už si s panem Subjektem nepíše, protože kdoví, jak by to všechno bylo - třeba by se pak stalo, že by si s ním nemohla psát, a bylo by to stresující a bolavé pro oba dva. Takhle jede jen sama za sebe a může se přizpůsobit všemu. Raději ať to tak zůstane - přes všechnu byť i hlubokou náklonnost, která stále zbyla v srdci. Pánbůh určitě ví, proč to dělá...
Večer usedla jako téměř pokaždé k svému osobnímu počítači, aby si udělala nějaké věci do školy. Zrovna někomu odepisovala na Skype, když jí přišla zpráva ještě od někoho (poznala to podle rozdílnosti zvuku). "Á, to bude kamarádka." pomyslila si, a jakmile dopsala, chystala se jako vždy podívat, co jí kdo píše (teď to již bývalo opět všední, neboť když neměla v kontaktech pana Subjekta, nechovala k programu Skype žádné zvláštní pouto). Když jí však odečítač přečetl jméno odesílatele, proměnil se náhle všechen klid v rozrušení. Počala lapat po dechu a hodnou chvíli jjí trvalo, než vůbec nalezla kloudnou myšlenku. Oním pisatelem byl totiž... PAN SUBJEKT!!! Když se opět trochu vzpamatovala, ráčila se konečně podívat, co jeho zpráva vůbec obsahuje. Psal, že ji sice nemá v oblibě, ale bude s ní udržovat kontakt, protože mu chce pomáhat. To se ví, že se nesmírně divila. Nechápala, jak je to všechno možné, avšak brzy jí bylo dáno pochopit: Ten druhý kamarád, jemuž pak už jen tak mimochodem vysvětlila příčinu svého rozjitření v podobě biblického textu o nečistých vášních, pod dojmem onoho stavu využil příležitosti, že mu pan Někdo napsal, a stočil téma na ni. Přesvědčil ho, že ona to s ním vždy myslela dobře a že mu chce pomáhat. Možná by to celé nebylo ničím zvláštní, avšak přeci jen bylo: Prakticky totéž se totiž před nějakou dobou panu Subjektovi pokoušela vysvětlit její kamarádka, která byla zároveň jeho spolužačkou a také ji měl kdysi rád. Možná mu to vysvětlovala dokonce stravitelnějšími a pochopitelnějšími slovy, ale on tehdy nepřijal. Ale teď, právě v onu neděli, kdy odcházela ze shromáždění v nejvyšším stupni pokání, nanejvýš rozbitá a zraněná, mu Pán otevřel srdce, aby přijal vysvětlení od onoho kamaráda, jemuž nebylo její trápení lhostejné. Když si poté z obavy nechala celou jejich konverzaci přečíst, shledala, že pan Někdo vše učinil ryze z vlastní vůle a kamarádovy argumenty jej pouze postrčily dopředu. To svatý Bůh vyslyšel nářky její duše a udělil jí a snad i panu Subjektovi svoji obrovskou milost. Opět již mohla volně dýchat, neboť cítila, že vina je odpuštěna.

Vánoční připomínka

24. prosince 2015 v 7:51 | Simona Němcová |  Básně
Nastal dnes vánoční čas,
jenž cele naplní nás.
Kristovo narození
přinese vykoupení.

Svět ti dal hanu a zmar,
do duše kdejaký svár,
do srdce kdejaký hřích,
soužení myšlenek tvých.

Neboj se, nynější čas
vrátí ti radosti zas,
Neb jest nám připomíná,
že Boží milost jiná.

Pomyslet dá na tu zář,
že Pán nám dává svou tvář
pokaždé spatřit v ten den,
syn jeho kdy narozen.

Vím, jsou to tisíce let,
je to tak předávný svět,
že jej již odvanul čas,
jenž podťal víru i v nás.

Avšak ty, člověče, věz,
že Pán nám dává jej dnes.
Tomu, co z dávných jest dob,
nedávej v duši své hrob.

Byť i ty neznáš věčnost,
v Pánu jest nekonečnost,
co bylo, zůstává dál
jak život, jenž neustal.

Tak i dnes po setmění
Kristova narození
oslavuj v své duši ples
na světa zapomeň třes.

Vždyť milost, spasení, ctnost,
nehraje na minulost.
Pán dá ji tady a teď,
jen srdce otevřít hleď.

Bys v sebe přijal ten žár,
jenž věčný, nad každý svár,
ten vroucně planoucí jas
měj v srdci po všechen čas.

PAMATUJ:
CHVÁLÍŠ-LI BOHA, NECHVÁLÍŠ SEBE, PROTO SE NESNAŽ ZA KAŽDOU CENU BÝT ORIGINÁLNÍ. RADĚJI ŘEKNI, CO JIŽ BYLO TISÍCKRÁT ŘEČENO, ZPÍVEJ, CO JIŽ BYLO TISÍCKRÁT ZAZPÍVÁNO, A NAPIŠ, CO JIŽ BYLO TISÍCKRÁT NAPSÁNO, ALE DBEJ, ABY TVÁ CHVÁLA JEN Z ČISTÉHO SRDCE S NEJVYŠŠÍ VROUCNOSTÍ VYCHÁZELA.

JAK SLEPEC A DÍTĚ DOMA TOPILI

23. prosince 2015 v 19:57 | Simona Němcová |  Vtipné
Popis skutečné události
Věnováno mé mamince a všem snaživým slepcům.

Jednou, zrovna den před Štědrým dnem, musela matka jít do práce a nechat své potomstvo, sestávající se z devatenáctiletého dispraktického slepce a téměř devítiletého mírně ochořelého dítěte, doma. Před odchodem dala příkaz, aby dítě zhruba každou půlhodinu lopatkou přišťourlo dříví v kamnech. Něco po jejím odchodu se slepec otázal, zdali již není třeba ohýnek pošťouchnout. Dítě zmoženo lehce těžkou chorobou pravilo, ať to udělá slepec, a udělovalo mu instrukce. Slepec pak každou půlhodinu neohrabaně přehrnoval kamna (asi jako nemotorný pohrabáč). "Trochu přilož." pravilo dítě po asi třetí půlhodině. Přikládání v jejich kompetenci sice nebylo, avšak co by slepec neudělal pro včera rozstonavšího se sourozence. Počal tedy nemotorně ohmatávat trojici kýblů vedle krbu. Poleno větší než jedna a půl hlavy raději ihned vyřadil z dalšího potencionálního paliva. "Tady jsou jenom třísky." opáčil. "Třískami se nepřikládá, ne? Ty jsou na podpal." "Přikládá." pravilo suverénně dítě. Naivní slepec i přes notné podivení se uvěřil a pomocí lopatky na prošťouchávání počal do krbu nemotorně vhazovat něco třísek, z nichž minimálně jedna pokaždé skončila na podlaze. "Ještě?" otázal se po chvíli. "To už stačí." "To za chvilku shoří, ne?" "Ne." ubezpečovalo jej dítě. Když však ještě asi dvakrát neohrabaně přiložil, oheň vyhasl. Svorně tedy konstatovali, že to nevadí, protože je tady teplo.
"Mně je zima." pravilo dítě po svačinovém obědě (svačinový proto, že se konal zhruba v 15:00 hodin(. "Tak se obleč." odvětil na to slepec. "Já mám chlupatou mikinu a stejně je mi zima. Zatop." Slepci vůbec zima nebyla a nové topení už teprve neměl ve své kompetenci, avšak napadlo jej, že by se dítě mohlo ještě více rozstonat. Navíc to pro něj představovalo příležitost, jak se pokusit naučit nové činnosti. "Když mi dáš zapalovač..." Dítě přislíbilo, že zapalovač dodá. Slepec si pamatoval, že k zatopení jsou potřeba papíry. "My ale nemáme žádné papíry." "Vem si noviny." řeklo dítě. "Kde jsou?" Dítě podalo slepci něco novin, přičemž jej poučilo, aby je rozložil a zmačkal do kuličky. Posléze doplnilo, že se má jednat o více kuliček. Slepec tedy poslušně zmuchlal noviny. "To mám dát do kamen?" "Jo." "Ale tam by mělo být ještě nějaké dřevo, ne?" "Dej tam třísky." poučovalo dítě. Slepec nasázel do kamen něco třísek. "Stačí?" "Jo." řeklo dítě. Poté podalo slepci zapalovač. Ten jej uchopil do ruky, přiložil k novinám v kamnech a počal bázlivě škrtat. Asi na X-tý pokus se noviny konečně rozhořely a k jejich velké radosti vytvořily relativně slušný plamínek. Slepcovo potěšení, že trumfl matiččiny představy a umí topit, však netrvalo dlouho, neboť oheň v krbu brzy nemilosrdně vyhasl a neprobudil se ani po několikerém hromburáckém pošťouchnutí lopatou.
Slepec si tedy, doprovázen kibicováním ochraptělého dítěte, jemuž se již nechtělo vstávat z pohovky, došel pro další noviny. Rovněž umístění zapalovače mu již utkvělo v paměti. Na několikeré rozškrtnutí noviny konečně vzplanuly. Slepec tentokrát ohýnek ještě rozfoukal, čímž vytvořil bezchybně efektní plamen, jenž po chvíli počal opět skomírat. "Hoří to?" otázal se dítěte. "Trošku." Hromburácký zásah lopatou. "To nehoří." "Dej tam velký kus dřeva." "Jako to poleno?" divil se slepec při pohmatu na obří kus trůnící si v kýblu. "Jo." přisvědčilo dítě. "Ale to potom udusím." "Maminka to tam taky dává." Slepec neohrabaně uchopil poleno v objetí a počal je vpravovat do nitra krbu. Nejprve nabyl dojmu, že se mu snad ani nevejde do dveří, avšak nakonec se mu to přeci jen povedlo. Slepec poleno několikrát pošťouchl lopatou, načež konstatoval, že to asi hořet nebude. "Zapal to." řeklo dítě. "Jako teď to mám zapálit?" "Jo." Slepec tedy poslušně došel pro další noviny, jimiž pinoživě obskládal dřevnatý kusanec, na několikeré škrtnutí je vznítil, párkrát mocně zadul do kamen a nakonec je zavřel. Po chvíli se jeho podezření vyvrácené dítětem, že ten plamínek je sice hezký, ale poleno zřejmě nechytlo, poněvadž nepraská (dítě oponovalo, že to nevadí, jelikož mamince to ze začátku také nepraská, ale pak to začne), ukázalo pravdivé, neboť ohýnku opět a již potřetí zvonila hrana. Slepec se monstrózní poleno pokusil postrčit lopatou, což mělo efekt pouze takový, že se ani tak nerozhořelo, a tak oznámil, že už topit nebude a že tady v kuchyni už je stejně teplo, s čímž dítě tak nějak souhlasilo. Pokusy topit se sice jevily jako velmi zábavné a vzrušující, avšak mladistvý invalid usoudil, že s takovou by brzy spálil všechny noviny a nebylo by co na podpal. Vzal tedy poleno, pojal je v objetí a jal se je vracet zpátky do kbelíku. "Nevytahuj to!" osopilo se na něj nevrle dítě. "Maminka to tam aspoň bude mít nachystané!" Slepec opáčil, že to poleno vrátí zpátky do kýblu, avšak dítě návrh stále rezolutně odmítalo, a tudíž bylo poleno opět vměstnáno do kamen. Dítě prohlásilo, že jde spát (což chtělo už předtím, avšak vzhledem k vyhaslému polenu se mu to ještě nepoštěstilo) a slepec šel po své práci.
Když pak asi za tři čtvrtě hodiny přišla matka domů, nestačila se divit: Od kuchyně až do předsíně vedly mohutné stopy sazí a kolem kamen, v jejichž nitru se skvělo poleno o velikosti polotovaru Otesánka, byla nasázena notná dávka čmoudivého popela. Dítě počalo líčit matce vzniklé počiny a škody včetně skutečnosti, jež byla slepci dosud zatajena: Že i jeho mikina vypadá jak obleček kominíka. "Jak jste mohly topit?" divila se matka. Zřejmě by ji ani nenapadlo, že by její potomci byli schopni takovýchto prapodivných skutků. Poté počala rezignovaně luxovat saze a popel. Ještě štěstí, že alespoň z toho talíře, který slepec rozbil při svém poobědním mytí nádobí (jež měl sice jako vždy zakázáno, avšak cítil jako svou morální povinnost po sobě a dítěti normálně uklidit), nezbyly na kuchyňské lince střepy. Zkrátka a dobře, když se daří, tak se daří.

Upozornění:
Vzhledem k velmi špatné paměti pisatele není přímá řeč interpretována doslovně, stejně jakož i drobné detaily děje nejsou zachyceny přesně.

Ponaučení pro slepce:
1. Nevěřte malým dětem, dokonce ani těm vidomým. I když jsou hodné nebo něco chtějí pro své dobro, nemusejí vám vše interpretovat zcela přesně. Dítě je tvor vysoce omylný, nikoli zápisník s manuálem jak na to. Lépe byste to udělali sami. Spoléhejte na svou přirozenou inteligenci.
2. Jestli někdy budete bydlet sami a nehodláte mít soukromého topiče, hlavně si prosím vás nepořizujte kamna!