UNYLÉ DOPOLEDNE

2. ledna 2016 v 11:52 | Simona Němcová, Simona Fronková (matka), Natálie Fronková (1 verš) |  Vtipné
Fiktivní báseň, popisující život jedné notně upadající venkovské domácnosti. Toto dílo nemá býti politickou ani sociální provokací, nýbrž jedná se toliko o kolektivní výtvor s účelem všeobecného pobavení a povyražení po novoroční kocovině fyzické, avšak zejména psychické.

U podrobeného stolu matka a dvě dcery sedí,
jedna tablet mačká, druhá se kývá,
matka do mobilu hledí.

"Hovno!" prořízne ticho dětský hlas. -
Lovec Putinů ozval se v pravý čas.
Pravoslav Slepec odkašlává bídně,
káva mu mezitím na stole stydne.

Matka má dnes mobil přilepen k ruce,
nad koncem rejů svých rozjímá trpce.
Teplota v domě činí šestnáct stupňů jen,
dítě je ledové, slepec notně podchlazen.

Jediná mamička tepla jest plna,
neboť ji zahřívá tuková vlna.
Dítě se kostru pokouší tvořit,
ze zimy na nose vyvstal mu nežit.

Zvěř venku nohy si ožírá hlady,
matka však v mysli má jen rejdů vnady.
"Co dnes jíst budeme?" zeptá se dcera.
"Drobečky z perníku zbyly nám z včera."

O domácnost starost dnes matku zcela míjí,
slepec se v bolestech od hladu svíjí.
"Za..aný fejzbůk!" jen šeptá si trpce,
od hladu žužlá si omrzlé ruce.

V posledním tažení rázně se zved,
vypojil mamičce virtuální svět.
Jak vyrval vifinu ze stěny pohmatem,
dítě jej ze vzteku ubilo tabletem.

"Co děláš, debile?! Putin mi utek!
Teď musím vyhlásit národní smutek!"
Dítě se vzteká, vříská až běda,
matka jen v negližé signál nad vsí hledá.

p.s. Mojí závaznou povinností jakožto osoby publikující tento článek jest všem slušným lidem včetně sebe samé omluviti se za nevytečkovaný vulgarismus ve 2. sloce básně. Byť sama podobných slov nevypouštím z úst, natož abych jich psala, byla jsem z důvodu zachování autentičnosti díla nucena onen vulgární výraz zachovati. Všem slušným lidem (včetně sebe samé) třeba dáti na vědomí, že ono hovadské slovo není výplodem mých úst ani prstů, nýbrž toliko pouhou citací, neboť výrazů sprostných jsem naposledy užila v dětství téměř hluboce raném, konkrétně v šestém roce svého života, kdy mi ještě nebylo dáno rozumu nabrati. Pro zachování cti sobě vlastní však musím přiznati, že mi onen vulgarismus nedopatřením vyklouzl z úst v roce života desátém, kdy jsem se příliš zalekla nečisté pleny dětské, podávané mi do ruky, což mi ovšem při shovívavosti nejvyšší lze odpustiti, poněvadž jsem pro svůj celoživotní nedostatek v oblasti zraku nemohla popatřiti na skutečnost, že jest vskutku dobře zabalena, tudíž mým pohoršeným prstům není třeba se obávati pádu jejího obsahu na jejich čistou pleť, natož pak jeho rozmatlání se po rukou celých.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama