Únor 2016

Na svatého Valentýna

14. února 2016 v 15:01 | Simona Němcová |  Básně
Na svatého Valentýna
slunce v líce svítilo,
jakés děvče posmutnělé
neslyšně se modlilo.

K čemu jemu vykřikovat,
když vše zná jen Pánbůh sám?
Lépe sudbu svoji schovat,
svěřiti ji podružkám.

Na svatého Valentýna
svátek pro milující,
pověz, děvče, ty snad sama?
Proč máš slzy na líci?

Ne, nebyla osamělá,
měla kdesi milého.
Však takovou sudbu měla
muset smutnit pro něho.

Aj, ten milý tak byl chorý,
nesměl jíti nikam sám.
Proto musel hlavu svoji
svěřit planým představám.

Kdesi doma u piana
malinký byl jeho svět,
když se vljubil, jakpak srdce
pro svou milou nebolet?

Čím jej měla rozptýliti?
Jiné mají toho víc.
O čem s ním má hovořiti,
když nepoznal skoro nic?

Hovořil s ní o svém světě,
však v tom hlase stoupal žal.
Nebylo dne, pro stýskání
kdy by smutně nevzdychal.

Hovořila na něj klidně,
přiměla ho též se smát.
Však věděla - když žal jednou
vstoupí, nelze překonat.

Sudba dorážela na ni
již i v štěstí - měla cit. -
Věděla již - smích žal ztlumí,
však nemůže zahubit.

Proč jen tehdy dala poznat -
proměnila rub svůj v líc?!
Povídal mi jeden chlapec,
že prý choří pláčí víc.

"Aj, tam na té pražské straně
tam rovné jsou koleje. -
Vrhnu se já do hlubiny,
nechť má sudba nekleje."

Nevrhej se, děvče, v hloubku! -
Cit lítostný rozum vzal!
Peklo by tě uchvátilo
a tvůj milý by tě ždal!"

Dal ti Bůh s ním žít tu sudbu. -
Lepší máš ji učinit.
I přes žalu žití závoj
právě pro ni dál máš žít!

Sudba =osud
Podružka =kamarádka
Vljubit =zamilovat
Ždát - čekat, toužit, těšit se