NEMÁME PRÁVO SE HNĚVAT!!!

27. června 2016 v 23:01 | Simona Němcová |  Zamyšlení
OBČAS ZAŽÍVÁME VĚCI, KTERÉ NÁS DOSLOVA ŠOKUJÍ. NĚKDY SE MŮŽE JEDNAT I O NAPROSTÉ MALIČKOSTI, KTERÉ LZE VIDĚT NA KAŽDÉM ROHU.

K tomuto zamyšlení mě přivedl poněkud malicherný spor, který se odehrál nedávno a vlastně se ani odehrát nemusel. Vložila jsem se totiž do něčeho, co se mě netýkalo, jen proto, abych se pokusila něco předat oběma zúčastněným stranám. Vlastně jsem zaujala trošku kontroverzní postoj tím, že jsem spor znova rozvířila, abych jedné straně, jež byla snad trošku přehnaně rozhořčena z jednání strany druhé, připomněla strategii, jak si onu situaci nezabírat, a druhé straně poukázala na skutečnost, že lze v životě uplatňovat poněkud shovívavější přístup než jaký byl zřejmě uplatněn. Je poněkud riskantní zapojovat se do něčeho, u čeho člověk nebyl přítomen, a já si vždy důkladně rozmýšlím, zdali něco takového zariskuji. Člověk si při takovém kroku musí být stoprocentně (nebo alespoň devětadevadesátiprocentně) jist důvěryhodností popisu jedné ze stran. V mém případě se z dobře míněného pokusu nakonec vyvinul konflikt mezi mnou a druhou stranou, jež se zjevně cítila dotčena, že jí bylo ukřivděno. O den později se o té věci opět mluvilo. Já klidně vysvětlovala důvod a záměr svého jednání, aby bylo poznat, že jsem to myslela dobře, dokonce jsem zmínila i něco, na co jsem v předchozím dni zřejmě dostatečně nepoukázala a možná bych tak bývala měla učinit, když už jsem svůj kontroverzní vstup uskutečňovala. Druhá strana odpovídala poněkud zatvrzele a zvýšeným hlasem a zdálo se, že odmítá pochopit můj původní "dobročinný záměr".
Ale nejsem tu od toho, abych popisovala banální, malicherné události všedního života. Je úplně jedno, o co tehdy šlo, neboť důležitý je zde průběh. Mám takovou pozitivně-negativní vlastnost, že se mi mnohé střety ještě nějakou chvíli po jejich pominutí přehrávají v hlavě. Když jsem tedy kdesi v útrobách pražského metra pozorovala vířivý tok svých myšlenek, s nehranou hrůzou jsem si uvědomila, že nazlobená osoba na druhé straně poukazovala na fakt, že je starší než moje maminka. Tím mi chtěla zřejmě naznačit, že bych si na ni neměla dovolovat (pominu-li skutečnost, že jsem úmyslně mluvila tak, že se jí mé výroky mohly dotknout pouze v případě, že by byla buď příliš vztahovačná, nebo se opravdu dopustila toho, o co se jednalo - v opačném případě by se tím hlouběji zastyděl člověk, jenž mi celou věc popisoval - její jméno jsem vůbec nepoužila a nebyla jsem příliš konkrétní).
Se zděšením mi totiž došlo, že já, ačkoli je mi necelých dvacet, jsem byla a vlastně i jsem schopna vzdát se vlastní důstojnosti pro službu druhým (tedy i pro takové riskantní činy, jelikož je pravda, že jsem vůbec nemusela jednat, když se mě ona věc netýkala), zatímco můj protějšek vykazoval známky pocitu ukřivdění a rozhořčení, což jednoduše znamenalo, že jaksi podvědomě lpí na vlastní domnělé autoritě, způsobené možná jednak věkovou převahou, jednak funkcí, kterou zastával, ale možná i něčím jiným. Ta osoba měla odžito o více než třicet let víc než já, ale přitom nepoznala něco, co já znala už teď. Vždyť nás kněží a bratři kazatelé v kostelích a modlitebnách neustále učí, že se pro Boží cestu máme vzdát sami sebe a vlastní důstojnosti - že nemáme hledět na to, jak vypadáme, když svědčíme. Já už jsem se celkem naučila být vždycky v klidu a odpovídat prostou pravdu, i kdybych měla v důsledku takového jednání působit za hlupáka. jednám klidně i tehdy, pokud mě někdo nařkne z něčeho, co jsem neudělala. - Prostě se jen snažím ještě jednou a ještě lépe objasnit pravdu a to je všechno. Správně bych před sebou měla vidět někoho, na kom bych poznala, že už ledacos zažil, má vlastní děti, ne-li vnoučata, a tudíž z něj vyzařuje vnitřní klid. Já však viděla jen jakési tvrdohlavé, zlomené dítě, jež stejně jako skutečné malé děti křičí a kope kolem sebe, protože zatím nezná jinačí způsob, jak by vyventiloval svůj dětsky naivní pocit ukřivdění. Někoho, o kom jsem doteď byla přesvědčena, že je dospělý, silný a zkušený, jsem rázem viděla v takovémto světle, což mě šokovalo.
Vždyť i kdybych opravdu udělala chybu, nebyl by spor dosáhl takových rozměrů, kdyby i na druhé straně stála pokora. Skutečně či domněle dotčená osoba by mi místo výčitek, že se pletu do něčeho, co se mě netýká, přece mohla jen odpovědět, že to tak nebylo, já bych na to jen řekla, že jsem pouze reagovala na popis od druhé strany, a tím by vše mohlo skončit. Vzpomněla jsem si na jednu velmi překrásnou pasáž z knihy Chatrč od Williama Paula Younga, pojednávající o muži, jenž se setká s Bohem, Ježíšem i Duchem svatým a může tak pozorovat jejich vzájemný vztah. Bůh v podobě ženy připravoval večeři. Ježíš omylem upustil mísu s omáčkou na podlahu. Mísa se rozbila a omáčka rozlila. Mnohý člověk by byl naštvaný - hned by začal myslet na to, že se všechno bude muset utírat, že se rozbila mísa, že si s tou omáčkou dal práci a ona teď přišla nazmar a kdesi cosi. A co víc - začal by na to nejenom myslet, ale vyčítat to svému bližnímu, který takhle chybil. Bůh však Ježíši nevyčinil a nic si z toho nedělal. - Zkrátka přijal celou skutečnost jen tak, že se to stalo, a nijak to neovlivnilo harmonii jejich soužití. Bůh, který se nedopustil žádného hříchu, byl takto velkorysý. Stejně velkorysý by byl i v případě, že bych omáčku rozlila já. Neměli bychom tedy být stejně velkorysí i my k sobě, tím víc, že nikdo z nás není bez viny?
Ježíš jednou řekl, že bylo sice řečeno "Nezabiješ.", ale hřeší už ten, kdo se na druhého hněvá. Také při setkání s cizoložnou ženou pravil: "Kdo sám bez viny, ať první hodí kamenem." Hození kamenem je vlastně hněv, protože hněv je přeci určitá forma trestu. Proto se domnívám, že nikdo nemá právo se na nikoho hněvat. Nikdo z nás k tomu nejsme kompetentní. Máme sice právo např. potrestat dítě hněvem, ale pouze kontrolovaným - nehněvat se doopravdy. Na základě toho, jaký příklad máme v Ježíši, se domnívám, že hněv je jedním z lidských selhání, jedná se tedy o hřích, nikoli však o prostředek, jak dosáhnout spravedlnosti nebo ji demonstrovat. Copak lze prostřednictvím hříchu zjednávat spravedlnost? Mnozí lidé se domnívají, že jejich autorita či vyšší věk jim udělují kompetenci k hněvu na své podřízené, na mladší, ale i na kamarády. I pocit ukřivdění nebo ublížení ze strany druhého v nás totiž vyvolává představu, že máme právo se rozčilovat či někomu něco vyčítat. Budu-li však opět vycházet z Youngovy chatrče a z Bible, jsou naše autority jen jakýsi lidský systém, ale před Bohem jsme si všichni rovni a všichni jsme stejně hříšní. Nikdo nemůže hodit kamenem, není-li bez viny, a stejně tak nikdo nemůže křičet a hněvat se, má-li sám nějakou nedokonalost. Pokud tak učiní, už je to hřích.
Navíc Bůh se snižuje na naši úroveň, stejně jako my se nějakým způsobem "omezujeme" a "snižujeme" na úroveň dětí, když si s nimi hrajeme (opět viz. Chatrč), a proto se domnívám, že pokud někdo udělá chybu, měl by se ten druhý jako by snížit na jeho úroveň, místo aby se hněval či příliš zdůrazňoval vlastní momentální spravedlnost. Ve výše uvedeném sporu mi bylo vytknuto, že jsem rozvířila maličkost, která by bývala mohla být dávno vyřešená. I kdybych takovým jednáním nechtěla něco demonstrovat a byla by to ode mě pouhá chyba, mohla se druhá strana prostě snížit na moji úroveň, přestože se jí to ode mě zdálo jako slabost. Pak by neměla potřebu se hněvat a cítit se ukřivděně. Hněv by prostě nebyl už z toho principu.
Možná se někomu zdá, že si tímto článkem jednoduše vybíjím svoji frustraci z nějakého sporu. Ano - všední jev, který vídáme v životě běžně, se mi rázem ukázal ve zcela jiném světle, což mě šokovalo, ale přesně za tento šok musím Pánu poděkovat, jelikož mě dovedl k napsání tohoto zamyšlení. I nad všedními věcmi je čas od času třeba se zamýšlet - možná právě proto, že jsou všední a my je přehlížíme. A proto jsem svůj spor, který sice opravdu nemusel být, nicméně ne z důvodu, který by asi mnoho lidí považovalo za ten pravý, použila jako kostru. - Je zde potřeba o něm číst, abych mohla napsat, že nemáme právo se hněvat, a tak se sama oné skutečnosti ještě víc naučit. Je ovšem ještě třeba dodat, že nemáme právo dělat spoustu dalších věcí, které děláme, a přesto jsou nám odpuštěny. Tak, jako osoba z mého sporu po odeznění hněvu opět nabyla důstojně klidného vzezření, i naše selhání bývají odpouštěna, pokud je vyznáváme a litujeme jich.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama