Prosinec 2016

Hraj si, blázne!!!

31. prosince 2016 v 17:12 | Simona Němcová |  Co málokdo ví aneb Na hranici normálnosti
Až pominou vánoční prázdniny a já se opět octnu ve škole, nebudu možná mít čas a chuť psát. Nyní však využívám svátečního času, abych zhmotnila, co mi leží v hlavě a na srdci. Vždyť myšlenky jsou často prchavé a odlétají jako ptáci, natož pak pocity a prožitky, které jen těžko zkrotí pero pisatelovo.

Tento krátký příběh přímo navazuje na moji povídku Boží hod v úzkosti, zároveň je však volným pokračováním obou dosavadních článků v rubrice Co málokdo ví aneb Na hranici normálnosti.

Svatý Silvestr představuje pro mnoho lidí velké datum. - Někdo věří v příchod něčeho nového s novým kalendářním rokem, někdo dostává jednoduše další příležitost, aby se lidově řečeno "ztřískal". Dianě Nerudové byl Silvestr srdečně jedno. Nový rok chápala jako pouhou změnu v letopočtu. Je to něco, kvůli čemu se kupuje nový kalendář a kvůli čemu bude zanedlouho třeba na konci data psát sedmičku místo šestky. Daleko důležitější pro ni byla vánoční doba, neboť narození Ježíše Krista představovalo něco opravdu významného, tedy skutečný důvod ke slavení. Silvestrovské oslavy jí však nevadily. - Naopak měla ráda, když se něco slavilo. Ona sama se sebou často slavila zdánlivě mnohem méně významné věci než změnu letopočtu. Budou se jíst chlebíčky, o půlnoci pít šampaňské a zvenku bude slyšet ohňostroj. Diana měla ráda zvuk ohňostroje. Dříve Nový rok slavila stejně jako ostatní lidé - intenzivně prožívala přípitek, s důvěrou vduchu odpočítávala sekundy zbývající do půlnoci, a dokonce si dávala novoroční předsevzetí. Nyní jí však takové počínání přišlo nelogické. - Proč by měl začátek nového roku automaticky znamenat něco nového? Vždyť je to jen nový kalendář. Změna letopočtu opravdu vypadá jako něco velkého, ale Země a vesmír nemá přeci ani ponětí, že si lidé určili začátek roku zrovna na prvního ledna. Proč tedy oslavy? Proč tedy předsevzetí? Vždyť všechno jde dál normálně jako jindy. Začátek roku je jen číslo, které někdo vymyslel, proč ho tedy slavit?
I přesto se Diana Nerudová cítila ve slavnostní náladě. Měla radost, protože se jí ráno ještě před snídaní podařilo rozebrat část fugy, kterou měla zadanou do rozboru skladeb, předmětu, jenž se vyučuje v pátém a šestém ročníku konzervatoře. Nerozhodil ji ani mírný agresivní výstup sestry Amálie, které vadilo, že nemohla jít první ze schodů, a posléze i to, že jí Diana řekla něco, co se jí lidově řečeno nehodilo do krámu. - Takové věci bývaly na denním pořádku. Někdy, obzvláště večer či v případě, že se agresivní chování sestry dlouhodoběji opakovalo, pociťovala Diana emoční vyčerpání a úzkost, teď byl však výstup relativně ojedinělý, tudíž se mu, stejně jako v mnoha dalších případech, dokázala zasmát, s pobaveným výrazem setřela sestřino zvýšení hlasu upozorněním, že není na trhu, několika fackám se jen zasmála stejně jako fiktivnímu telefonátu do blázince (bylo to opravdu vtipné) a nakonec odešla s tím, že nedovolí Amálii nakreslit jí umělou ránu na ruku, protože se nechovala slušně. Poznámky o slibotechně, které slyšela již shora, ji jen pobavily.
Pak si vzala akordeon a počala se učit poměrně těžkou etudu, kterou pro ni složil nejmenovaný student z oddělení skladby. Nahlas si odříkávala tóny, sama sobě nadávala a smála se vlastním výplodům typu "Bordeláři všech zemí, spojte se! Nerudová, máš tři listy a stejně si je pořád pleteěš!" Po nějaké době přišla do pokoje sestra Amálie, která se už mezitím uklidnila. Po dočtení etudy spolu počaly hovořit o akordeonu. Pokud byla Amálie zrovna agresivní, neměla Diana chuť ztratit s ní ani slovíčko, ale když se uklidnila, bývalo i příjemné s ní mluvit. Ani tohle nebývalo vždycky - při dlouhodobých projevech agrese se Amálie i v klidovém stavu jevila jako nebezpečná, poněvadž ji Diana ve svém světě měla zafixovanou jako agresora. Nešlo však pouze o sestru - tyhle věci se děly i v případě jiných lidí. - Diana Nerudová se zkrátka nedovedla tak snadno přepínat, a přesáhla-li agrese druhé osoby určitou míru, která závisela na frekvenci nepříznivého projevu a na její psychické kondici, byl dotyčný zkrátka agresorem, jehož netoužila vidět ani s ním mluvit.
Po chvíli rozhovoru se Amálie zeptala, budou-li si hrát. Tato otázka byla Dianě nepříjemná za každých okolností - možná už vůči ní měla jednoduše psychický blok -, a proto se do poslední chvíle snažila pokračovat v rozhovoru a neodpověděla. Orientovala se na to, že se má napít a co má ještě říci o akordeonech, aby se s dotazem nemusela přímo konfrontovat. Ani když vše dokončila, neodpověděla na znova položenou otázku, avšak s prohlášením "Tak já si tady sednu nebo něco..." se přisunula k sestře, aby vyjádřila ochotu k aktivitě. Tentokrát však nedošlo k dialogové hře s hračkami. Kdyby k ní došlo, reagovala by zřejmě i přes dobrou psychickou kondici Diana Nerudová poněkud unyle už proto, že tato činnost nepatřila do jejího světa, a i kdyby Diana měla sílu, nevěděla, jak by ji tam zařadila. Bylo to zkrátka "ne" a v "ne" se člověku jen těžko angažuje.
Amálie však tentokrát zvolila jinou strategii. Dianu napadlo, že dialogovou hru nepožaduje proto, že ji předtím odradila obranná psychická reakce "mlha", kdy Dianě cosi bránilo téměř cokoliv ve hře vymyslet, tudíž se neustále obracela na sestru s tím, že neví, co má říci, načež ta po chvíli otráveně prohlásila: "Ach jo, s tebou se nedá hrát.", na což Diana přisvědčila kladně, že nedá. Jako by děvčátko záměrně souznělo s Dianinými přednostmi, volilo nyní hru na kadeřnictví, tetování, nemocnici a rehabilitaci, přičemž důraz byl kladen na práci s tělem. Zde drobné dialogy nevadily - Diana měla ráda příběhy lidí, a tak mohla to, co dělala, vnímat jako roli - portrét určité osobnosti, jenž se dá prožívat. Práce s tělem stejně jako jiná práce představovala něco uklidňujícího. Diana se sice necítila zrovna na svém poli, ale přeci jen to, co teď dělala, bylo něčím přehlednější a strukturovanější. Navíc při fiktivním tetování či rehabilitaci komunikovala se sestrou jako s Amálií, což bylo stejné, jako když někomu masírovala záda.
Diana Nerudová cítila jakýsi triumf. Možná byla blázen, možná ne, každopádně si připadala bláznivě. Vduchu se jako by cynicky smála sama sobě. Kde bylo to, co prožila na Boží hod? Pokaždé, když prožila něco negativního a po pár hodinách či dnech to bylo pryč, nechápala, jak je to možné. Tak buď mám úzkost, nebo nemám, říkala si. Zřejmě neuměla prožívat dvě věci najednou, takže jeden pocit k ní cele patřil, když jej zrovna vnímala, ale když pak odešel, už se k němu nehlásila. Najednou absolutně nechápala, jak něco takového mohla prožívat - vždyť to k ní vůbec nepatřilo. Byl to snad sen? Když sestra odešla, pustila si Diana koledy. "Jen abys zase nepřeposlouchala celý track!" smála se sama sobě. Slova koled kolem ní bláznivě proletovala. Bláznivě proto, že se tak cítila. Vzpomněla si, jak jako malá poslouchala kazetu s koledami a ztrácela se ve slovech. Vlastně to tehdy nebyla slova - spíše barvy, v nichž se ztrácela. Každý zvuk pro ni tehdy představoval určité dobrodružství. Jen z poloviny si nyní dovedla navodit onen prožitek z dětství, přesto však i ta polovina stačila k velké, bláznivé radosti.
Po obědě opět nastoupila Amálie se svými aktivitami. Nyní už to nebylo tak snadné. Když sestra telefonovala s matkou, která byla právě v práci, počala si Diana dlaněmi ucpávat a zase pouštět uši, aby náhodou neslyšela ze sestřiných úst něco jako: "My si teď budem hrát." či "My si s Diankou hrajeme." Vazbu dítěte na svoji osobu neměla ráda již dříve - ještě když společné aktivity probíhaly bez větších obtíží. Přestože měla sestru ráda, cítívala tehdy touhu se schovat, když matka upozorňovala na její příchod, nebo ráda trávila chvíle o samotě s prací. V opojení vlastním ideálem pracující dívčiny odněkud z dřívější doby zpívala písně a nebyla příliš komunikativní, maximálně tak s dospělými, kteří lépe zapadali do toho, co cítila (představovala si venkovany, kteří si povídají při práci, a tato představa byla velmi hezká). Náhle i hry bez přílišných dialogů začínaly být méně snesitelné. Diana si při nich pískala, případně dělala něco jiného, co jí umožnilo alespoň trochu utéci. Nepřerušovala hru, jen se při ní chovala trochu jako dospělý s ADHD, jestli ovšem něco takového existuje - jako člověk, který něco automaticky dělá, a i když nepřestává, zajímá jej ve skutečnosti něco úplně jiného. Přesto však přetrvával pocit, že se vlastně nic tak zlého neděje. Sice cítila "ne", ale pokládala za zbytečné navštěvovat psychologa. Myšlenky, jež se jí honily hlavou na Boží hod, a pocity, které si záměrně zapsala, se jí najednou jako by vůbec netýkaly. Byla nějak lehkovážnější - nad tím, co musela nedobrovolně dělat, letěla nyní jako ptáček, který přesedá z větvičky na větvičku, zobne sem, zobne tam, zazpívá si, lehounce popolétne... Nebo jako lehkovážný mládenec, který jde se svojí dívkou, ale jako by ji nemiloval, tu pískne na jednu, tu zase na druhou, pak možná odejde s jinou, pak ještě s jinou, ale žádnou nemiluje - je pořád nahoře a to, co je dole, se ho nedotýká.
Poslední dobou byla Diana v dlouhodobém psychickém napětí, tudíž se v nepříznivých situacích podrobovala přílišné introspekci. Věděla, že svým analytickým jednáním může zveličovat negativní prožitky, poněvadž se jako by hlídá a čeká na ně. Umínila si tedy, že bude lehkovážná a svoji introspekci omezí. Po delší době hry ucítila jasné "Už ne!" a pocit úzkosti. Několikrát se průběžně udeřila pěstí do hrudi, jak měla ve zvyku. Ale co mohla vědět? - Možná byly její prožitky ještě normální - normální projevy příliš sensitivního děvčete. Argumenty pro nutnost řešení, které si stanovila na Boží hod, jako by náhle nebyly. Říkala si, že kdyby měla nějaké potíže, které je nutno odborně řešit, zcela jistě by to na ní někdo poznal již dříve. Když nyní prožívá, co prožívá, proč tedy v dětství nebyla agresivní, nezavírala se na záchodě, neodmítala komunikovat... Jen jediné věděla - hry se sestrou dokáže vydržet podle aktuální psychické kondice, přičemž v odpoledních hodinách bývá zátěž větší. To byl jasný fakt bez přehnané introspekce. Když se jí konečně povedlo ze hry osvobodit, vrátil se její stav brzy do normálu a úzkost odezněla. Ať už byla zdravá či nemocná, blázen či normální člověk, bylo jí to jedno. Nechtěla nad tím v tuto chvíli přemýšlet. Věděla pouze jedno: Balancování na hranici normálnosti je sice někdy otravné a někdy bolavé, ale může být i dobrodružné.

Šťastní nešťastní

30. prosince 2016 v 18:01 | Simona Němcová |  Zamyšlení
Před chvílí jsem hrála na akordeon. Spíš jsem se učila jednu krásnou skladbu, která se ovšem učí dost špatně. Do konce mi zbývá už jen pár taktů, ale řekla jsem si, že radši hodím harmoniku do kouta a napíšu něco, co jsem chtěla napsat už delší dobu, ale nějak jsem se k tomu nedostala. Možná mi to přišlo i hloupé a nevěděla jsem, proč bych o tom měla psát, ale teď to konečně napíšu, buď jak buď:
Před pár měsíci jsem jen tak ze zájmu četla knihu Život s Aspergerovým syndromem. Aspergerův syndrom je porucha autistického spektra, která znesnadňuje postiženému komunikaci a začlenění do společnosti. Tito lidé například chápou doslova vtipy a ustálené fráze, někdy mohou mít rituály, jejichž porušení je pro ně tragédií, a všeobecně mohou snášet těžce změny. Stejně jako třeba každý nevidomý je jiný (někdo vidí jen tmu, jiný barvy, jiný světlo a stín), má i každý člověk s Aspergerovým syndromem jiné příznaky. Jisté ovšem je, že běžný život pro tyto lidi mnohdy představuje veliké utrpení. Přesto jsem však najednou v knize narazila na něco, co mě zaujalo a potěšilo:
Autorka knihy, která sama tímto postižením trpí, líčila, jak seděla u parku v kavárně a pozorovala přírodu, když vtom si k vedlejšímu stolu sedly dvě ženy a začaly spolu hovořit o dámských kabelkách. Začala je litovat, protože ony neviděly něco, co ona viděla. I přes obrovské utrpení, které často zažívala, byla rázem nad nimi. Byla strašně šťastná - tak šťastná, jak ty dvě ženy možná nebyly za celý svůj život.
I mně se někdy stává, že mám jeden den úzkostný stav, ale druhý den najednou jako když utne a nic. Přemýšlela jsem, jak je to možné, a náhle mi znova vytanul na mysl právě tento příběh ženy s Aspergerovým syndromem, která ve svém neštěstí byla tak moc šťastná. Včera večer jsem měla pochybnost a nemohla jsem zamhouřit oči. Když jsem se však dnes ráno probudila, cítila jsem obrovskou radost z toho, že maminčin přítel topí a v domě je teplo. Vnímala jsem, jak nádherně voní dřevo. Měla jsem radost, že jsme dostaly dobrou snídani, že mám před sebou teplý čaj a kávu, že je náš domeček tak útulný a hezký... Teď už vím proč. - Protože lidé, které něco bolí nebo jim někde život ubírá, jsou mnohem více vnímavější k drobným denním radostem, jichž si ti druzí často ani nepovšimnou. Ano - přesně takhle Pánbůh odplácí lidskou bolest.

Rodinný logik

30. prosince 2016 v 13:36 | Simona Němcová |  Co málokdo ví aneb Na hranici normálnosti

Volné pokračování předchozí povídky v této rubrice.
Byl krásný zimní večer. Ovšem Diana Nerudová vlastně nevěděla, jestli je krásný. - Nějak nad tím nepřemýšlela. Přes okno se podívat nemohla, jak je venku nevěděla a vůbec na to nemyslela. Seděla na zemi ve svém a sestřině pokoji, masírovala matce nohy a všechny tři se společně na matčině mobilním telefonu dívaly na pořad s názvem Křižovatky života. Epizoda, kterou matka pustila, byla o rodině s pěti dětmi, z nichž každé mělo jiného otce.

Diana měla ráda takovéto pořady. - Líbilo se jí sledovat různé příběhy lidí. Sama se na ně však nikdy nepodívala, a proto byla vděčna své matce, že jí otevírá dveře do nových osudů. Tady ovšem bylo něco, čemu nerozuměla: matka pěti dětí o svoji rodinu vůbec nepečovala. Snad každou noc chodila flámovat a ne zřídka přivedla domů nějakou pochybnou osobu mužského pohlaví. Jednou dokonce nastěhovala svého přítele tmavé pleti a špatné české řeči do pokoje jedné ze svých dcer, kterou i přes protesty nemilosrdně přestěhovala. Veškerá péče o děti připadla nejstaršímu dítěti - devatenáctileté dívce. Dříve by Diana dostala mindrák, neboť o rok mladší děvče se dovedlo postarat o celou rodinu, zatímco ona sama by na něco takového neměla sílu - vždyť kolikrát, hlavně večer, cítila nemilosrdnou touhu být sama a odpočívat nebo se věnovat vlastní aktivitě. Nyní se však mindrák nedostavil - Diana věděla, že děvče z pořadu na rozdíl od ní nedisponovalo zrakovým handicapem, a navíc si říkala, že bylo o něco duševně zdravější. To byla taková útěchová strategie. Měla sice své mouchy, nicméně zabírala, kde měla, a to bylo hlavní.

Dianu Nerudovou navíc teď trápilo něco zcela jiného: Když do rodiny v pořadu přišla sociální pracovnice a viděla jejich neuklizenou a pro děti naprosto nevhodnou domácnost, zmínila možnost odebrání dětí do klokánku. Diana Nerudová toto řešení viděla jako nejlepší a přála si, aby to tak dopadlo. Děj příběhu se však odvíjel poněkud jinak: Matka stále tvrdila, že se o své děti stará dobře, a Dianě Nerudové nebylo vůbec jasné, jak je možné, že si neuvědomuje své špatné fungování jakožto rodiče. - Vždyť nejstarší dcera dělala naprosto všechno včetně řešení sporů mezi dětmi a mnohdy z toho byla nešťastná. Jediné logické vysvětlení, jež se jí naskýtalo, bylo takové, že matka z pořadu musela snad trpět nějakou psychickou poruchou, jinak tohle není možné. (Takto si obzvlášť v minulosti vysvětlovala i jiné případy, kdy lidé jednali nepochopitelně.) Jedné věci však nerozuměla ještě více: Zmiňovaná nejstarší dcera najednou nechtěla, aby její sourozenci šli do klokánku, protože jsou přeci rodina a není možné, aby je rozdělili. Diana měla oproti tomu zcela opačný postoj: Logicky jí vycházelo, že v klokánku by jim přeci bylo nejlépe. Navíc měla pocit, že kdyby třeba její sestra odešla ke svému otci nebo někam jinam, nemrzelo by ji to - nic by necítila. Jen by ji zajímalo, jestli je jí tam dobře, a to je všechno - prostě odešla a hotovo. Jen tak mimoděk se jí vybavila pasáž z knihy Podivný případ se psem o autistickém chlapci, jemuž otec řekl, že mu zemřela matka. Reagoval na to pouze dotazem, na co zemřela, a poté se zajímal o druh infarktu. Prostě umřela a hotovo. Ne, Diana Nerudová nebyla zase tak nenormální, aby měla autismus nebo Aspergerův syndrom, přesto ji její rozpoložení poněkud zaskočilo.

O své otázce po neuvědomělosti paní z pořadu se zmínila své matce, o pocitu ohledně odebrání dětí mluvit nedokázala. Navenek působila v některých situacích velmi mnohomluvně, přesto však o těch nejzásadnějších věcech mluvit tak zcela nedovedla a možná ani nechtěla. Umínila si však, že bude-li jí paměť, čas a trpělivost sloužit, hned zítra o své pochybnosti napíše. Rodina z pořadu nakonec přijala asistentku a stala se normální rodinou, Dianě však její odlišné pocity z příběhu stále ležely v hlavě. Když si ještě před sociálním šetřením chtěl nejmladší dítě rodiny vyzvednout jeho biologický otec, všichni protestovali. Diana Nerudová by však s klidem dítě otci odevzdala, protože by to přeci ulehčilo nejstarší dceři a vůbec celé rodině, jejíž rozpočet byl poněkud nedostačující. Bylo by to logicky to nejlepší řešení. Přesto se tak nestalo.

Co tedy řešit? - Příběh dopadl nakonec dobře. - Všechny děti zůstaly u matky, která se o ně nakonec vzorně starala. To bylo pro Dianu uspokojivé, protože nejstarší dceři se konečně ulevilo. Ano, to chtěla, a bylo jedno, že to dopadlo jinak, než jak by to vyřešila sama. Věděla také, že rodina z pořadu vnímá celou skutečnost jinak než ona, a proto bylo toto řešení ještě lepší než odebrání dětí. Ale proč to vůbec vnímala jinak? Bylo toto vnímání normální? Ten večer nemohla usnout, ačkoli bylo poměrně pozdě. Její tepová frekvence byla ještě nějakou dobu intenzivnější, než obvykle v klidovém režimu bývala. Představovala si útržky scénáře své prozatím fiktivní návštěvy psychologa. Neměla by tam opravdu zajít, když má takové neobvyklé vnímání? Nemohlo by to způsobit nějaké problémy v jejím budoucím životě? Co kdyby si za ní někdo třeba přišel pro radu a ona by mu necitlivě poradila podle svého logického vnímání něco, co se jevilo nejlepším, ale co by toho druhého ranilo? To byla poměrně závažná otázka. Moc dobře ovšem věděla, že v tuto chvíli odpověď nenajde, a proto by bylo mnohem lepší zavřít oči a spát. Až po delší době se jí podařilo přimět samu sebe, aby začala myslet na něco jiného, a ještě po mnohem delší době konečně zamhouřila oči a spala jako všichni normální lidé.

Boží hod v úzkosti

26. prosince 2016 v 9:50 | Simona Němcová |  Co málokdo ví aneb Na hranici normálnosti

Byl právě Boží hod vánoční - 25. prosinec roku 2016. Dvacetiletá Diana Nerudová již měla za sebou příjemně strávené dopoledne se svojí rodinou sestávající z matky, jejího relativně novopečeného druha, k němuž byli nastěhováni, a téměř desetileté sestry Amálie. - K snídani požila talířek výborného domácího cukroví, šálek příjemně vonícího čaje a chutné kávy. Vlastně to byly dva obsahem nešetřící baňaté cibuláky, jak už ostatně bývalo zvykem. Poté zvládla i další matkou připravený hrnek kurkumového laté a pořádnou dávku posezení. S nefalšovaným nadšením si prohlížela dárky, které sestra Amálie, jež dnes vstala poměrně pozdě, obdržela pod vánoční stromeček. Po nějaké době se šla uvolnit hrou koled na harmoniku. Měla koledy opravdu ráda, jak se na studentku konzervatoře sluší a patří. Bylo to vpodstatě zcela normální nevidomé děvče.

Po obědě, při němž se všichni dobře nasmáli, přišla řada na hromadné shlédnutí filmu staženého z internetu. Diana pocítila něco mezi obavou a touhou po vlastní aktivitě. Kdyby film vybírala matka, sociální důvěrnice veškerého osazenstva, byly by tyto dívčiny pocity zanedbatelně malé či vůbec žádné, kinematografický produkt ovšem volila Amálie, tudíž neexistovala téměř žádná záruka o jeho kvalitě. Takovéto obavy však klidně může pociťovat každé normální děvče. Ostatně byly oprávněné - jednalo se o jakousi americkou změť zvuků, jimž Diana souhrnně říkala "Uá, bum, prásk, pomoc!" a neměla je ráda, neboť o jejich vhodnosti pro zrakově postižené by se dalo polemizovat. Některé z oněch kinematografických úkazů sem tam vzala na milost, nikoliv však tento, jenž, ač s poměrně jasně rozeznatelným příběhem, jevil se poněkud unylým. Aktivity, které by Dianu nebavily a musela je dělat, by bylo lze spočítat na prstech. Když už však nastaly, stály příznaky jejich výskytu obvykle alespoň za drobnější zmínku v myšlenkách. Ještě chvíli po skončení filmu cítilo děvče tlak v hlavě, mírně přecházející v bolest, jenž nemožno zdůvodnit frekvencemi ne příliš hlasitého zvuku či nezdravou září z monitoru počítače. O těchto věcech Diana nikdy nemluvila, jelikož často ani jí samotné nestály za zmínku, či dokonce povšimnutí. To jen teď více pozorovala a přemýšlela.

Po filmu a kávě přišla další sotva znatelná obava: Hraní společenské hry se sestrou Amálií. Ta se však nakonec ukázala jako planá. I tohle Diana znala - často mívala obavy z některých situací, které ovšem nakonec nebyly tak hrozné. Asi po dvou hrách ale následovalo něco, co se již tak zcela obvyklým nejevilo:

"Ty budeš jako pet shopák slepec a já budu jako učitelka prostorovky." nechala se slyšet Amálie.

Nyní obava vzrostla. - Veškeré hry na něco totiž představovaly kámen úrazu v dívčině životě. Již delší dobu totiž Diana při pouhé představě dialogové hry se sestrou pociťovala úzkostné prázdno, z něhož toužila utíkat pryč. Měla v sobě jako by mlhu, takže se zasekávala a občas nemohla ani nic říct. Problémy vyvrcholily ve chvíli, kdy možná i v rozsáhlejším měřítku začaly, tedy v jejích šestnácti letech, kdy se jí s nástupem na konzervatoř mírně změnily povinnosti. - To si se sestrou nemohla hrát vůbec a své jednání zdůvodňovala nedostatkem času, což vyvolávalo rozbroje v domácnosti. Nelhala, jen se jí nedostávalo jiného logického vysvětlení pro skutečnost, že to prostě najednou nejde. - Bylo to jako dva vlaky, které jedou každý na jiné koleji a nikdy se nesetkají. Teď se však onoho úzkostného prázdna tolik neobávala, neboť se do něj během osobnostní krize, kterou prodělala přibližně před dvěma a půl lety, dostala plnou měrou. Takže teď bylo vše v pořádku. Matka mohla být spokojena, poněvadž její dvě děti si spolu konečně hrály. Ale nebylo to v pořádku! Diana sice byla schopna obávanou aktivitu podstoupit, ale úzkostné prázdno zde stále bylo a bolelo někdy méně, jindy více. Spolu s ním šly ruku v ruce nedostatečná aktivita ve hře a nepřiměřeně strohé, někdy dokonce žádné projevy v dialozích. Ne, to opravdu nebylo v pořádku! Nebylo to v pořádku ani pro jednu stranu! Diana Nerudová to moc dobře věděla, a proto se snažila činnosti vyhnout, což se jí však většinou nepovedlo, neboť už nekladla přímý odpor. Vlastně ani nemohla, protože její osobní nastavení bylo poněkud jiné než před čtyřmi lety.

Hru na prostorovou orientaci nakonec zahrála do outu, neboť využila možnosti inscenovat svůj nedávný pád do kolejiště metra. Pak ovšem nastal opravdický problém: Amálka si umínila, že si budou hrát na nemocnici, a počala ji stavět. Nyní se již dostavovala úzkost, již se Diana snažila zamluvit poukazováním na jiné podněty. Počala se dotazovat sestry na zvířátko, které dostala do ruky, a do poslední chvíle záměrně jako by pominula skutečnost, že s ním bude hrát roli. To byla strategie - komunikace o hračkách byla jakýmsi záchytným bodem v prázdnu a současně pokusem o změnu pozornosti dítěte. Pak ale mělo dojít na věc. Diana dostala tři zvířátka - měla hrát recepční, doktorku a zdravotní sestru. Představa vícerole na ni byla moc.

"Víš co, zahraj mi to sama - já si tě raději poslechnu." pokusila se o odpor.

Tohle většinou nedělala - většinou se hned dané roli podvolila jako loutka, nyní však možná pod vlivem trávení velmi dlouhého času s rodinou či s dítětem samotným, možná (a to pravděpodobněji) vlivem shlédnutého nezáživného filmu, možná vlivem kombinace obou možností počala být zátěž již příliš velká, než aby ji zvládla. Amálie však byla neústupná a neúprosně trvala na svém. Ještě asi dvakrát nebo třikrát se Diana pokusila smlouvat, pak se opět stala apatickou loutkou a podvolila se skutečnosti tak, jak byla. - Vždyť už to tak důvěrně znala. Nakonec obdržela pouze roli recepční. Do nemocnice přišli nějací lidé a ptali se, kam mají jít. Diana nevěděla, co má říct, proto mlčela a pouze krčila rameny. Amálie gesto nepochopila a vybízela ji, ať mluví (toto vybízení při záseku už také důvěrně znala), Diana tedy otočila hlavu směrem k dítěti, začala znova krčit rameny a koulet očima. Pak vysvětlila, že neví, co má říct. Sestra odvětila, že se má zeptat, co jim je, tak se zeptala, kam potřebují jít. Amálie za své postavičky odpověděla, že jejich dceru bolí hlava. Diana jakožto recepční je tedy poslala na neurologii, načež obdržela postavičku lékařky. Pak už dokázala vymyslet, že má dcera nádor na mozku, a zimitovat operaci. Ovšem zrovna tento "případ" se spíše odehrál později - první příhoda zřejmě proběhla bez operace. Diana si to už nepamatovala, nicméně nejde o detail hry, nýbrž o ilustraci dívčiných potíží. Dále tedy držela krok v dialogu. Sama v sobě hrála roli jednak apatické loutky, která je se vším smířená a všechno přijímá, a jednak byla jako někdo, kdo se na celou věc dívá shora - potřebovala být jako by nad tím, což jí umožňovalo dlít v úzkostném prázdnu a činnost vykonávat. Možná právě pro onu nutnou nezúčastněnost byly dialogy tak nerealisticky strohé. Vždyť třeba v předchozích hrách často dokázala v roli své postavy i obstojně reagovat na některé situace, nicméně když Amálie např. sehrála, že někoho srazilo auto, reagovala na to dívka pouze strohým dotazem, zdali se dané osobě něco stalo. V reálu by takto zajisté nejednala, ale na tak vratkém poli, jako byla dialogová hra, nedokázala vyjádřit přílišnou empatii.

Po nějaké době vzala žízeň jako záminku, aby se mohla vzdálit. Zároveň se i trochu uvolnila a několikrát vyřkla dvě střelné modlitby, které v těchto situacích nově používala: "Buď vůle Tvá!" a "Oslav se Tvé jméno!" Druhé své modlitbě se naučila při poslechu rozhovorů z archivu rádia Proglas, kde někdo z respondentů říkal, že právě na lidské slabosti se oslaví Boží jméno. Možná i proto se Diana nikdy nedostala do situace, kdy by jí úzkost přerostla přes hlavu. Ještě si udělila několik mocných ran pěstí do hrudi (měla už takové své místečko na hrudní kosti, kde to nebolelo - mydlit sama sebe v pozitivním i negativním emočním rozrušení či v úzkosti se naučila během osobnostní krize v sedmnácti letech, dříve na sebe řvala). Počítala s tím, že se do nepříjemné situace vrátí - byla příliš zodpovědná, než aby utekla. Mohla se však na chvíli uklidnit, neboť jim místo toho matka předčítala o dřívějších Vánocích.

Po nějaké chvíli však nastoupila opět Amálie se svými hrami.

Budeme si hrát na nemocnici, na veterinu, nebo na školu?" otázala se.

"Nevím."

"Tak něco vyber - mně je to jedno."

A co teprve Dianě? Copak se tohle dělá kvůli ní? Nemohla nic vybrat, protože jako apatická loutka to nedovedla, avšak nemohla být ničím jiným nežli apatickou loutkou, poněvadž jinak by nedokázala danou aktivitu vůbec vykonávat. Jelikož se již schylovalo k večeru a zátěž celého dne zanechala stopy, nebyla dokonce schopna vybrat si ani z "levá, pravá nebo hlava", což jí obvykle šlo, poněvadž měla ráda levou jakožto ruku, kterou četla, tudíž většinou volila ji. Nakonec se hrálo na všechno postupně, nicméně způsobem, jejž Diana dokázala lépe. Nejpříjemnější bylo kadeřnictví a tetování - ráda pracovala s tělem a byla zvyklá někoho masírovat, takže se jednoduše orientovala na danou procedúru. S vřelostí a pocitem libosti hrály její ruce svou roli na těle děvčátka. To považovala za důkaz, že její problémy v dialogové hře nepramení z negativního vztahu k sestře, nýbrž představují jakýs nedefinovatelný patologický jev. Pak se vystřídala nemocnice i veterina, dokonce ani škola nebyla tak hrozná, neboť nebylo třeba přílišného dialogu. Přesto však dívka cítila zátěž a byla moc ráda, když mohla utéci na záchod (samozřejmě by tam nikdy neutekla bez skutečné potřeby).

Poté následovala večeře. Diana poměrně normálně komunikovala - snad ani ten nejbystřejší pozorovatel by si nevšiml stop zátěže. Možná jen trochu méně mluvila. Možná si jen později musela dávat více hlasitých příkazů, aby se převlékla do pyžama, to ovšem činila i v situacích vyvolávajících pozitivní rozrušení, tudíž na to byli v rodině příliš zvyklí než aby poznali, že se zrovna dnes něco dělo. Nikdo nevěděl, jen ona sama. Nikdo si ničeho nevšiml. Po nějaké době přišlo na řadu sledování dalšího kinematografického produktu, tentokráte pouze s Amálií. Děvčátko neustále odbíhalo, neboť se mu příčilo zanechat matku a jejího druha o samotě (což bylo ostatně na denním pořádku). Diana v takovém případě pociťovala neklid, jenž asi po desátém odběhnutí přerostl v úzkost. Znala to již z předchozích situací, proto nemluvila a jen se modlila, případně se při dalším odchodu sestry trochu uvolnila svým obvyklým stereotypním pohybem. Ke konci filmu však odbíhání nabralo nesnesitelnou frekvenci. Jen jedinkráte se Diana neudržela a chytila odcházející sestru za nohu ve snaze ji zadržet, což poté vysvětlila právě tímto neustálým odbíháním. Když pak osaměla, uštědřila si několik poměrně slušných ran pěstí do hlavy, což dělávala pouze v opravdu veliké krizi a dlouho to neudělala, neboť pro takové výpady byl rozhodně bezpečnější hrudník. I teď se vzpamatovala a při dalším útoku na vlastní osobu přešla raději na něj.

Neklid a posléze úzkost z přílišného sestřina odbíhání pramenil nejspíše zejména z toho, že se děje něco, co být nemá. - Takové případy už také znala. - Nyní věděla, že její utajený pláč při přistižení sestry v nočních hodinách na tabletu nebyl žádným syndromem vyhoření, jak se tehdy domnívala, nýbrž právě reakcí na úzkost, že se děje něco, co je špatně a nemá se to dít. Na tablet a dotykový telefon v nočních hodinách si později zvykla, přesto však stále zůstávaly jiné situace, které představovaly větší psychickou zátěž. Diana zrychleně dýchala, házela sebou na matraci, kde teď spávala, a občas se udeřila v hruď, při příchodu Amálie však ponechala pouze zrychlený dech, jejž nešlo zastavit. Když se matka otázala, nedostala-li ze sestry infarkt, odvětila neurčitě, že je zvyklá. Nikdo nic nevěděl. Jen ona sama. - Nikdy nikdo nic nevěděl. Ještě nějakou chvíli poté, co všichni včetně rozpustilého dítka ulehli, pociťovala Diana zrychlenou tepovou frekvenci, jež sice nebyla dramaticky vysoká, ale přece jen ani tak nízká jako za normálních okolností v klidové poloze.

Ostatně druhý den ráno již úzkost zmizela docela a děvče bylo připraveno na přijímání nových situací. Větší problémy by mohly nastat pouze v případě, že by se nepříznivé situace opakovaly několik dní po sobě. To se však nestane. Na svatého Štěpána Diana odjíždí k dalším příbuzným a vrátí se až za několik dní. Přesto to vše, co ten den prožila, dávalo podnět k zamyšlení. Co by se stalo, kdyby nejezdila domů z internátu jen jednou za měsíc, ale byla tam každý den? A co kdyby ji Amálie každý den lanařila k dialogové hře? Bůh zřejmě záměrně nedopustí, aby to tak bylo, ale kdyby k tomu došlo, přerostly by zmiňované problémy jednoho krásného dne Dianě přes hlavu? Co by se pak stalo? Mohla by se i psychicky zhroutit?... Ale dosti už hypotézy - ne třeba přemýšlet nad něčím, co se nestalo - vždyť Diana Nerudová se během svého života naučila přijímat věci tak, jak jsou, díky čemuž byla v určité míře ochotna podstoupit i situace, kterých se obávala. Ale podstatný je zde jeden fakt: Ty problémy tady jsou a zcela evidentně jsou nemalé. I když se Diana za chvíli oklepe a nebude o nich vědět jinde než v oblasti nevědomí, dokud opět nepřijdou, měla by si jich být vědoma. Poslední dobou si je uvědomovala v jiných souvislostech a přemýšlela nad nimi. Ale proč je má? Je to snad mírnější forma nějaké psychické poruchy? Nebo je to snad normální? - Může být její prožívání při dialogových hrách přirozené? A byla její večerní úzkost normální reakcí? Hranice normálnosti ostatně není stanovena. Ale co kdyby třeba za několik let někoho milovala tak, že by s ním byla ochotna vstoupit do manželství? Manželství pro křesťana automaticky znamená založení rodiny. Neměla by tedy preventivně zjistit, zdali by tyto její problémy při eventuální péči o vlastní děti nemohly dělat potíže? Nebo jestli by nemohla mít později problémy v práci? Neměla by tedy navštívit psychologa a nechat se preventivně vyšetřit? Nevěděla. A bylo jí jasné, že sama na to nikdy nepřijde. Ale s pomocí Boží snad ano - vždyť Bůh je všemohoucí! Svěřila se tedy znova do Božích rukou a vyšla vstříc novému dni.