Boží hod v úzkosti

26. prosince 2016 v 9:50 | Simona Němcová |  Co málokdo ví aneb Na hranici normálnosti

Byl právě Boží hod vánoční - 25. prosinec roku 2016. Dvacetiletá Diana Nerudová již měla za sebou příjemně strávené dopoledne se svojí rodinou sestávající z matky, jejího relativně novopečeného druha, k němuž byli nastěhováni, a téměř desetileté sestry Amálie. - K snídani požila talířek výborného domácího cukroví, šálek příjemně vonícího čaje a chutné kávy. Vlastně to byly dva obsahem nešetřící baňaté cibuláky, jak už ostatně bývalo zvykem. Poté zvládla i další matkou připravený hrnek kurkumového laté a pořádnou dávku posezení. S nefalšovaným nadšením si prohlížela dárky, které sestra Amálie, jež dnes vstala poměrně pozdě, obdržela pod vánoční stromeček. Po nějaké době se šla uvolnit hrou koled na harmoniku. Měla koledy opravdu ráda, jak se na studentku konzervatoře sluší a patří. Bylo to vpodstatě zcela normální nevidomé děvče.

Po obědě, při němž se všichni dobře nasmáli, přišla řada na hromadné shlédnutí filmu staženého z internetu. Diana pocítila něco mezi obavou a touhou po vlastní aktivitě. Kdyby film vybírala matka, sociální důvěrnice veškerého osazenstva, byly by tyto dívčiny pocity zanedbatelně malé či vůbec žádné, kinematografický produkt ovšem volila Amálie, tudíž neexistovala téměř žádná záruka o jeho kvalitě. Takovéto obavy však klidně může pociťovat každé normální děvče. Ostatně byly oprávněné - jednalo se o jakousi americkou změť zvuků, jimž Diana souhrnně říkala "Uá, bum, prásk, pomoc!" a neměla je ráda, neboť o jejich vhodnosti pro zrakově postižené by se dalo polemizovat. Některé z oněch kinematografických úkazů sem tam vzala na milost, nikoliv však tento, jenž, ač s poměrně jasně rozeznatelným příběhem, jevil se poněkud unylým. Aktivity, které by Dianu nebavily a musela je dělat, by bylo lze spočítat na prstech. Když už však nastaly, stály příznaky jejich výskytu obvykle alespoň za drobnější zmínku v myšlenkách. Ještě chvíli po skončení filmu cítilo děvče tlak v hlavě, mírně přecházející v bolest, jenž nemožno zdůvodnit frekvencemi ne příliš hlasitého zvuku či nezdravou září z monitoru počítače. O těchto věcech Diana nikdy nemluvila, jelikož často ani jí samotné nestály za zmínku, či dokonce povšimnutí. To jen teď více pozorovala a přemýšlela.

Po filmu a kávě přišla další sotva znatelná obava: Hraní společenské hry se sestrou Amálií. Ta se však nakonec ukázala jako planá. I tohle Diana znala - často mívala obavy z některých situací, které ovšem nakonec nebyly tak hrozné. Asi po dvou hrách ale následovalo něco, co se již tak zcela obvyklým nejevilo:

"Ty budeš jako pet shopák slepec a já budu jako učitelka prostorovky." nechala se slyšet Amálie.

Nyní obava vzrostla. - Veškeré hry na něco totiž představovaly kámen úrazu v dívčině životě. Již delší dobu totiž Diana při pouhé představě dialogové hry se sestrou pociťovala úzkostné prázdno, z něhož toužila utíkat pryč. Měla v sobě jako by mlhu, takže se zasekávala a občas nemohla ani nic říct. Problémy vyvrcholily ve chvíli, kdy možná i v rozsáhlejším měřítku začaly, tedy v jejích šestnácti letech, kdy se jí s nástupem na konzervatoř mírně změnily povinnosti. - To si se sestrou nemohla hrát vůbec a své jednání zdůvodňovala nedostatkem času, což vyvolávalo rozbroje v domácnosti. Nelhala, jen se jí nedostávalo jiného logického vysvětlení pro skutečnost, že to prostě najednou nejde. - Bylo to jako dva vlaky, které jedou každý na jiné koleji a nikdy se nesetkají. Teď se však onoho úzkostného prázdna tolik neobávala, neboť se do něj během osobnostní krize, kterou prodělala přibližně před dvěma a půl lety, dostala plnou měrou. Takže teď bylo vše v pořádku. Matka mohla být spokojena, poněvadž její dvě děti si spolu konečně hrály. Ale nebylo to v pořádku! Diana sice byla schopna obávanou aktivitu podstoupit, ale úzkostné prázdno zde stále bylo a bolelo někdy méně, jindy více. Spolu s ním šly ruku v ruce nedostatečná aktivita ve hře a nepřiměřeně strohé, někdy dokonce žádné projevy v dialozích. Ne, to opravdu nebylo v pořádku! Nebylo to v pořádku ani pro jednu stranu! Diana Nerudová to moc dobře věděla, a proto se snažila činnosti vyhnout, což se jí však většinou nepovedlo, neboť už nekladla přímý odpor. Vlastně ani nemohla, protože její osobní nastavení bylo poněkud jiné než před čtyřmi lety.

Hru na prostorovou orientaci nakonec zahrála do outu, neboť využila možnosti inscenovat svůj nedávný pád do kolejiště metra. Pak ovšem nastal opravdický problém: Amálka si umínila, že si budou hrát na nemocnici, a počala ji stavět. Nyní se již dostavovala úzkost, již se Diana snažila zamluvit poukazováním na jiné podněty. Počala se dotazovat sestry na zvířátko, které dostala do ruky, a do poslední chvíle záměrně jako by pominula skutečnost, že s ním bude hrát roli. To byla strategie - komunikace o hračkách byla jakýmsi záchytným bodem v prázdnu a současně pokusem o změnu pozornosti dítěte. Pak ale mělo dojít na věc. Diana dostala tři zvířátka - měla hrát recepční, doktorku a zdravotní sestru. Představa vícerole na ni byla moc.

"Víš co, zahraj mi to sama - já si tě raději poslechnu." pokusila se o odpor.

Tohle většinou nedělala - většinou se hned dané roli podvolila jako loutka, nyní však možná pod vlivem trávení velmi dlouhého času s rodinou či s dítětem samotným, možná (a to pravděpodobněji) vlivem shlédnutého nezáživného filmu, možná vlivem kombinace obou možností počala být zátěž již příliš velká, než aby ji zvládla. Amálie však byla neústupná a neúprosně trvala na svém. Ještě asi dvakrát nebo třikrát se Diana pokusila smlouvat, pak se opět stala apatickou loutkou a podvolila se skutečnosti tak, jak byla. - Vždyť už to tak důvěrně znala. Nakonec obdržela pouze roli recepční. Do nemocnice přišli nějací lidé a ptali se, kam mají jít. Diana nevěděla, co má říct, proto mlčela a pouze krčila rameny. Amálie gesto nepochopila a vybízela ji, ať mluví (toto vybízení při záseku už také důvěrně znala), Diana tedy otočila hlavu směrem k dítěti, začala znova krčit rameny a koulet očima. Pak vysvětlila, že neví, co má říct. Sestra odvětila, že se má zeptat, co jim je, tak se zeptala, kam potřebují jít. Amálie za své postavičky odpověděla, že jejich dceru bolí hlava. Diana jakožto recepční je tedy poslala na neurologii, načež obdržela postavičku lékařky. Pak už dokázala vymyslet, že má dcera nádor na mozku, a zimitovat operaci. Ovšem zrovna tento "případ" se spíše odehrál později - první příhoda zřejmě proběhla bez operace. Diana si to už nepamatovala, nicméně nejde o detail hry, nýbrž o ilustraci dívčiných potíží. Dále tedy držela krok v dialogu. Sama v sobě hrála roli jednak apatické loutky, která je se vším smířená a všechno přijímá, a jednak byla jako někdo, kdo se na celou věc dívá shora - potřebovala být jako by nad tím, což jí umožňovalo dlít v úzkostném prázdnu a činnost vykonávat. Možná právě pro onu nutnou nezúčastněnost byly dialogy tak nerealisticky strohé. Vždyť třeba v předchozích hrách často dokázala v roli své postavy i obstojně reagovat na některé situace, nicméně když Amálie např. sehrála, že někoho srazilo auto, reagovala na to dívka pouze strohým dotazem, zdali se dané osobě něco stalo. V reálu by takto zajisté nejednala, ale na tak vratkém poli, jako byla dialogová hra, nedokázala vyjádřit přílišnou empatii.

Po nějaké době vzala žízeň jako záminku, aby se mohla vzdálit. Zároveň se i trochu uvolnila a několikrát vyřkla dvě střelné modlitby, které v těchto situacích nově používala: "Buď vůle Tvá!" a "Oslav se Tvé jméno!" Druhé své modlitbě se naučila při poslechu rozhovorů z archivu rádia Proglas, kde někdo z respondentů říkal, že právě na lidské slabosti se oslaví Boží jméno. Možná i proto se Diana nikdy nedostala do situace, kdy by jí úzkost přerostla přes hlavu. Ještě si udělila několik mocných ran pěstí do hrudi (měla už takové své místečko na hrudní kosti, kde to nebolelo - mydlit sama sebe v pozitivním i negativním emočním rozrušení či v úzkosti se naučila během osobnostní krize v sedmnácti letech, dříve na sebe řvala). Počítala s tím, že se do nepříjemné situace vrátí - byla příliš zodpovědná, než aby utekla. Mohla se však na chvíli uklidnit, neboť jim místo toho matka předčítala o dřívějších Vánocích.

Po nějaké chvíli však nastoupila opět Amálie se svými hrami.

Budeme si hrát na nemocnici, na veterinu, nebo na školu?" otázala se.

"Nevím."

"Tak něco vyber - mně je to jedno."

A co teprve Dianě? Copak se tohle dělá kvůli ní? Nemohla nic vybrat, protože jako apatická loutka to nedovedla, avšak nemohla být ničím jiným nežli apatickou loutkou, poněvadž jinak by nedokázala danou aktivitu vůbec vykonávat. Jelikož se již schylovalo k večeru a zátěž celého dne zanechala stopy, nebyla dokonce schopna vybrat si ani z "levá, pravá nebo hlava", což jí obvykle šlo, poněvadž měla ráda levou jakožto ruku, kterou četla, tudíž většinou volila ji. Nakonec se hrálo na všechno postupně, nicméně způsobem, jejž Diana dokázala lépe. Nejpříjemnější bylo kadeřnictví a tetování - ráda pracovala s tělem a byla zvyklá někoho masírovat, takže se jednoduše orientovala na danou procedúru. S vřelostí a pocitem libosti hrály její ruce svou roli na těle děvčátka. To považovala za důkaz, že její problémy v dialogové hře nepramení z negativního vztahu k sestře, nýbrž představují jakýs nedefinovatelný patologický jev. Pak se vystřídala nemocnice i veterina, dokonce ani škola nebyla tak hrozná, neboť nebylo třeba přílišného dialogu. Přesto však dívka cítila zátěž a byla moc ráda, když mohla utéci na záchod (samozřejmě by tam nikdy neutekla bez skutečné potřeby).

Poté následovala večeře. Diana poměrně normálně komunikovala - snad ani ten nejbystřejší pozorovatel by si nevšiml stop zátěže. Možná jen trochu méně mluvila. Možná si jen později musela dávat více hlasitých příkazů, aby se převlékla do pyžama, to ovšem činila i v situacích vyvolávajících pozitivní rozrušení, tudíž na to byli v rodině příliš zvyklí než aby poznali, že se zrovna dnes něco dělo. Nikdo nevěděl, jen ona sama. Nikdo si ničeho nevšiml. Po nějaké době přišlo na řadu sledování dalšího kinematografického produktu, tentokráte pouze s Amálií. Děvčátko neustále odbíhalo, neboť se mu příčilo zanechat matku a jejího druha o samotě (což bylo ostatně na denním pořádku). Diana v takovém případě pociťovala neklid, jenž asi po desátém odběhnutí přerostl v úzkost. Znala to již z předchozích situací, proto nemluvila a jen se modlila, případně se při dalším odchodu sestry trochu uvolnila svým obvyklým stereotypním pohybem. Ke konci filmu však odbíhání nabralo nesnesitelnou frekvenci. Jen jedinkráte se Diana neudržela a chytila odcházející sestru za nohu ve snaze ji zadržet, což poté vysvětlila právě tímto neustálým odbíháním. Když pak osaměla, uštědřila si několik poměrně slušných ran pěstí do hlavy, což dělávala pouze v opravdu veliké krizi a dlouho to neudělala, neboť pro takové výpady byl rozhodně bezpečnější hrudník. I teď se vzpamatovala a při dalším útoku na vlastní osobu přešla raději na něj.

Neklid a posléze úzkost z přílišného sestřina odbíhání pramenil nejspíše zejména z toho, že se děje něco, co být nemá. - Takové případy už také znala. - Nyní věděla, že její utajený pláč při přistižení sestry v nočních hodinách na tabletu nebyl žádným syndromem vyhoření, jak se tehdy domnívala, nýbrž právě reakcí na úzkost, že se děje něco, co je špatně a nemá se to dít. Na tablet a dotykový telefon v nočních hodinách si později zvykla, přesto však stále zůstávaly jiné situace, které představovaly větší psychickou zátěž. Diana zrychleně dýchala, házela sebou na matraci, kde teď spávala, a občas se udeřila v hruď, při příchodu Amálie však ponechala pouze zrychlený dech, jejž nešlo zastavit. Když se matka otázala, nedostala-li ze sestry infarkt, odvětila neurčitě, že je zvyklá. Nikdo nic nevěděl. Jen ona sama. - Nikdy nikdo nic nevěděl. Ještě nějakou chvíli poté, co všichni včetně rozpustilého dítka ulehli, pociťovala Diana zrychlenou tepovou frekvenci, jež sice nebyla dramaticky vysoká, ale přece jen ani tak nízká jako za normálních okolností v klidové poloze.

Ostatně druhý den ráno již úzkost zmizela docela a děvče bylo připraveno na přijímání nových situací. Větší problémy by mohly nastat pouze v případě, že by se nepříznivé situace opakovaly několik dní po sobě. To se však nestane. Na svatého Štěpána Diana odjíždí k dalším příbuzným a vrátí se až za několik dní. Přesto to vše, co ten den prožila, dávalo podnět k zamyšlení. Co by se stalo, kdyby nejezdila domů z internátu jen jednou za měsíc, ale byla tam každý den? A co kdyby ji Amálie každý den lanařila k dialogové hře? Bůh zřejmě záměrně nedopustí, aby to tak bylo, ale kdyby k tomu došlo, přerostly by zmiňované problémy jednoho krásného dne Dianě přes hlavu? Co by se pak stalo? Mohla by se i psychicky zhroutit?... Ale dosti už hypotézy - ne třeba přemýšlet nad něčím, co se nestalo - vždyť Diana Nerudová se během svého života naučila přijímat věci tak, jak jsou, díky čemuž byla v určité míře ochotna podstoupit i situace, kterých se obávala. Ale podstatný je zde jeden fakt: Ty problémy tady jsou a zcela evidentně jsou nemalé. I když se Diana za chvíli oklepe a nebude o nich vědět jinde než v oblasti nevědomí, dokud opět nepřijdou, měla by si jich být vědoma. Poslední dobou si je uvědomovala v jiných souvislostech a přemýšlela nad nimi. Ale proč je má? Je to snad mírnější forma nějaké psychické poruchy? Nebo je to snad normální? - Může být její prožívání při dialogových hrách přirozené? A byla její večerní úzkost normální reakcí? Hranice normálnosti ostatně není stanovena. Ale co kdyby třeba za několik let někoho milovala tak, že by s ním byla ochotna vstoupit do manželství? Manželství pro křesťana automaticky znamená založení rodiny. Neměla by tedy preventivně zjistit, zdali by tyto její problémy při eventuální péči o vlastní děti nemohly dělat potíže? Nebo jestli by nemohla mít později problémy v práci? Neměla by tedy navštívit psychologa a nechat se preventivně vyšetřit? Nevěděla. A bylo jí jasné, že sama na to nikdy nepřijde. Ale s pomocí Boží snad ano - vždyť Bůh je všemohoucí! Svěřila se tedy znova do Božích rukou a vyšla vstříc novému dni.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama