Hraj si, blázne!!!

31. prosince 2016 v 17:12 | Simona Němcová |  Co málokdo ví aneb Na hranici normálnosti
Až pominou vánoční prázdniny a já se opět octnu ve škole, nebudu možná mít čas a chuť psát. Nyní však využívám svátečního času, abych zhmotnila, co mi leží v hlavě a na srdci. Vždyť myšlenky jsou často prchavé a odlétají jako ptáci, natož pak pocity a prožitky, které jen těžko zkrotí pero pisatelovo.

Tento krátký příběh přímo navazuje na moji povídku Boží hod v úzkosti, zároveň je však volným pokračováním obou dosavadních článků v rubrice Co málokdo ví aneb Na hranici normálnosti.

Svatý Silvestr představuje pro mnoho lidí velké datum. - Někdo věří v příchod něčeho nového s novým kalendářním rokem, někdo dostává jednoduše další příležitost, aby se lidově řečeno "ztřískal". Dianě Nerudové byl Silvestr srdečně jedno. Nový rok chápala jako pouhou změnu v letopočtu. Je to něco, kvůli čemu se kupuje nový kalendář a kvůli čemu bude zanedlouho třeba na konci data psát sedmičku místo šestky. Daleko důležitější pro ni byla vánoční doba, neboť narození Ježíše Krista představovalo něco opravdu významného, tedy skutečný důvod ke slavení. Silvestrovské oslavy jí však nevadily. - Naopak měla ráda, když se něco slavilo. Ona sama se sebou často slavila zdánlivě mnohem méně významné věci než změnu letopočtu. Budou se jíst chlebíčky, o půlnoci pít šampaňské a zvenku bude slyšet ohňostroj. Diana měla ráda zvuk ohňostroje. Dříve Nový rok slavila stejně jako ostatní lidé - intenzivně prožívala přípitek, s důvěrou vduchu odpočítávala sekundy zbývající do půlnoci, a dokonce si dávala novoroční předsevzetí. Nyní jí však takové počínání přišlo nelogické. - Proč by měl začátek nového roku automaticky znamenat něco nového? Vždyť je to jen nový kalendář. Změna letopočtu opravdu vypadá jako něco velkého, ale Země a vesmír nemá přeci ani ponětí, že si lidé určili začátek roku zrovna na prvního ledna. Proč tedy oslavy? Proč tedy předsevzetí? Vždyť všechno jde dál normálně jako jindy. Začátek roku je jen číslo, které někdo vymyslel, proč ho tedy slavit?
I přesto se Diana Nerudová cítila ve slavnostní náladě. Měla radost, protože se jí ráno ještě před snídaní podařilo rozebrat část fugy, kterou měla zadanou do rozboru skladeb, předmětu, jenž se vyučuje v pátém a šestém ročníku konzervatoře. Nerozhodil ji ani mírný agresivní výstup sestry Amálie, které vadilo, že nemohla jít první ze schodů, a posléze i to, že jí Diana řekla něco, co se jí lidově řečeno nehodilo do krámu. - Takové věci bývaly na denním pořádku. Někdy, obzvláště večer či v případě, že se agresivní chování sestry dlouhodoběji opakovalo, pociťovala Diana emoční vyčerpání a úzkost, teď byl však výstup relativně ojedinělý, tudíž se mu, stejně jako v mnoha dalších případech, dokázala zasmát, s pobaveným výrazem setřela sestřino zvýšení hlasu upozorněním, že není na trhu, několika fackám se jen zasmála stejně jako fiktivnímu telefonátu do blázince (bylo to opravdu vtipné) a nakonec odešla s tím, že nedovolí Amálii nakreslit jí umělou ránu na ruku, protože se nechovala slušně. Poznámky o slibotechně, které slyšela již shora, ji jen pobavily.
Pak si vzala akordeon a počala se učit poměrně těžkou etudu, kterou pro ni složil nejmenovaný student z oddělení skladby. Nahlas si odříkávala tóny, sama sobě nadávala a smála se vlastním výplodům typu "Bordeláři všech zemí, spojte se! Nerudová, máš tři listy a stejně si je pořád pleteěš!" Po nějaké době přišla do pokoje sestra Amálie, která se už mezitím uklidnila. Po dočtení etudy spolu počaly hovořit o akordeonu. Pokud byla Amálie zrovna agresivní, neměla Diana chuť ztratit s ní ani slovíčko, ale když se uklidnila, bývalo i příjemné s ní mluvit. Ani tohle nebývalo vždycky - při dlouhodobých projevech agrese se Amálie i v klidovém stavu jevila jako nebezpečná, poněvadž ji Diana ve svém světě měla zafixovanou jako agresora. Nešlo však pouze o sestru - tyhle věci se děly i v případě jiných lidí. - Diana Nerudová se zkrátka nedovedla tak snadno přepínat, a přesáhla-li agrese druhé osoby určitou míru, která závisela na frekvenci nepříznivého projevu a na její psychické kondici, byl dotyčný zkrátka agresorem, jehož netoužila vidět ani s ním mluvit.
Po chvíli rozhovoru se Amálie zeptala, budou-li si hrát. Tato otázka byla Dianě nepříjemná za každých okolností - možná už vůči ní měla jednoduše psychický blok -, a proto se do poslední chvíle snažila pokračovat v rozhovoru a neodpověděla. Orientovala se na to, že se má napít a co má ještě říci o akordeonech, aby se s dotazem nemusela přímo konfrontovat. Ani když vše dokončila, neodpověděla na znova položenou otázku, avšak s prohlášením "Tak já si tady sednu nebo něco..." se přisunula k sestře, aby vyjádřila ochotu k aktivitě. Tentokrát však nedošlo k dialogové hře s hračkami. Kdyby k ní došlo, reagovala by zřejmě i přes dobrou psychickou kondici Diana Nerudová poněkud unyle už proto, že tato činnost nepatřila do jejího světa, a i kdyby Diana měla sílu, nevěděla, jak by ji tam zařadila. Bylo to zkrátka "ne" a v "ne" se člověku jen těžko angažuje.
Amálie však tentokrát zvolila jinou strategii. Dianu napadlo, že dialogovou hru nepožaduje proto, že ji předtím odradila obranná psychická reakce "mlha", kdy Dianě cosi bránilo téměř cokoliv ve hře vymyslet, tudíž se neustále obracela na sestru s tím, že neví, co má říci, načež ta po chvíli otráveně prohlásila: "Ach jo, s tebou se nedá hrát.", na což Diana přisvědčila kladně, že nedá. Jako by děvčátko záměrně souznělo s Dianinými přednostmi, volilo nyní hru na kadeřnictví, tetování, nemocnici a rehabilitaci, přičemž důraz byl kladen na práci s tělem. Zde drobné dialogy nevadily - Diana měla ráda příběhy lidí, a tak mohla to, co dělala, vnímat jako roli - portrét určité osobnosti, jenž se dá prožívat. Práce s tělem stejně jako jiná práce představovala něco uklidňujícího. Diana se sice necítila zrovna na svém poli, ale přeci jen to, co teď dělala, bylo něčím přehlednější a strukturovanější. Navíc při fiktivním tetování či rehabilitaci komunikovala se sestrou jako s Amálií, což bylo stejné, jako když někomu masírovala záda.
Diana Nerudová cítila jakýsi triumf. Možná byla blázen, možná ne, každopádně si připadala bláznivě. Vduchu se jako by cynicky smála sama sobě. Kde bylo to, co prožila na Boží hod? Pokaždé, když prožila něco negativního a po pár hodinách či dnech to bylo pryč, nechápala, jak je to možné. Tak buď mám úzkost, nebo nemám, říkala si. Zřejmě neuměla prožívat dvě věci najednou, takže jeden pocit k ní cele patřil, když jej zrovna vnímala, ale když pak odešel, už se k němu nehlásila. Najednou absolutně nechápala, jak něco takového mohla prožívat - vždyť to k ní vůbec nepatřilo. Byl to snad sen? Když sestra odešla, pustila si Diana koledy. "Jen abys zase nepřeposlouchala celý track!" smála se sama sobě. Slova koled kolem ní bláznivě proletovala. Bláznivě proto, že se tak cítila. Vzpomněla si, jak jako malá poslouchala kazetu s koledami a ztrácela se ve slovech. Vlastně to tehdy nebyla slova - spíše barvy, v nichž se ztrácela. Každý zvuk pro ni tehdy představoval určité dobrodružství. Jen z poloviny si nyní dovedla navodit onen prožitek z dětství, přesto však i ta polovina stačila k velké, bláznivé radosti.
Po obědě opět nastoupila Amálie se svými aktivitami. Nyní už to nebylo tak snadné. Když sestra telefonovala s matkou, která byla právě v práci, počala si Diana dlaněmi ucpávat a zase pouštět uši, aby náhodou neslyšela ze sestřiných úst něco jako: "My si teď budem hrát." či "My si s Diankou hrajeme." Vazbu dítěte na svoji osobu neměla ráda již dříve - ještě když společné aktivity probíhaly bez větších obtíží. Přestože měla sestru ráda, cítívala tehdy touhu se schovat, když matka upozorňovala na její příchod, nebo ráda trávila chvíle o samotě s prací. V opojení vlastním ideálem pracující dívčiny odněkud z dřívější doby zpívala písně a nebyla příliš komunikativní, maximálně tak s dospělými, kteří lépe zapadali do toho, co cítila (představovala si venkovany, kteří si povídají při práci, a tato představa byla velmi hezká). Náhle i hry bez přílišných dialogů začínaly být méně snesitelné. Diana si při nich pískala, případně dělala něco jiného, co jí umožnilo alespoň trochu utéci. Nepřerušovala hru, jen se při ní chovala trochu jako dospělý s ADHD, jestli ovšem něco takového existuje - jako člověk, který něco automaticky dělá, a i když nepřestává, zajímá jej ve skutečnosti něco úplně jiného. Přesto však přetrvával pocit, že se vlastně nic tak zlého neděje. Sice cítila "ne", ale pokládala za zbytečné navštěvovat psychologa. Myšlenky, jež se jí honily hlavou na Boží hod, a pocity, které si záměrně zapsala, se jí najednou jako by vůbec netýkaly. Byla nějak lehkovážnější - nad tím, co musela nedobrovolně dělat, letěla nyní jako ptáček, který přesedá z větvičky na větvičku, zobne sem, zobne tam, zazpívá si, lehounce popolétne... Nebo jako lehkovážný mládenec, který jde se svojí dívkou, ale jako by ji nemiloval, tu pískne na jednu, tu zase na druhou, pak možná odejde s jinou, pak ještě s jinou, ale žádnou nemiluje - je pořád nahoře a to, co je dole, se ho nedotýká.
Poslední dobou byla Diana v dlouhodobém psychickém napětí, tudíž se v nepříznivých situacích podrobovala přílišné introspekci. Věděla, že svým analytickým jednáním může zveličovat negativní prožitky, poněvadž se jako by hlídá a čeká na ně. Umínila si tedy, že bude lehkovážná a svoji introspekci omezí. Po delší době hry ucítila jasné "Už ne!" a pocit úzkosti. Několikrát se průběžně udeřila pěstí do hrudi, jak měla ve zvyku. Ale co mohla vědět? - Možná byly její prožitky ještě normální - normální projevy příliš sensitivního děvčete. Argumenty pro nutnost řešení, které si stanovila na Boží hod, jako by náhle nebyly. Říkala si, že kdyby měla nějaké potíže, které je nutno odborně řešit, zcela jistě by to na ní někdo poznal již dříve. Když nyní prožívá, co prožívá, proč tedy v dětství nebyla agresivní, nezavírala se na záchodě, neodmítala komunikovat... Jen jediné věděla - hry se sestrou dokáže vydržet podle aktuální psychické kondice, přičemž v odpoledních hodinách bývá zátěž větší. To byl jasný fakt bez přehnané introspekce. Když se jí konečně povedlo ze hry osvobodit, vrátil se její stav brzy do normálu a úzkost odezněla. Ať už byla zdravá či nemocná, blázen či normální člověk, bylo jí to jedno. Nechtěla nad tím v tuto chvíli přemýšlet. Věděla pouze jedno: Balancování na hranici normálnosti je sice někdy otravné a někdy bolavé, ale může být i dobrodružné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 modni-hity1 modni-hity1 | E-mail | Web | 31. prosince 2016 v 17:24 | Reagovat

krasny blog,článok mohla by sk sa prosím pozrieť aj na môj blog prave je novo otvorený
Dakujem :) prajem krásneho Silvestra

2 simona-nemcova simona-nemcova | 2. ledna 2017 v 9:58 | Reagovat

[1]: Děkuji za nabídku, bohužel se nezajímám o módu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama