Duben 2017

O NIC LEPŠÍ, ALE TAKÉ O NIC HORŠÍ

9. dubna 2017 v 14:37 | Simona Němcová |  Zamyšlení
V smíchovském sboru Církve bratrské, kam pravidelně chodím, vždy před přijímáním svátosti večeře Páně vyznáváme, že jsme hříšní a že nejsme před Boží tváří o nic lepší než ostatní. Nevím, jak je tomu v jiných sborech a církvích, ale myslím, že to bude dost podobné. Na první pohled na tom není vůbec nic zvláštního. Člověk má přirozenou tendenci se povyšovat a pýcha, která představuje asi největší, respektive nejrafinovanější hřích, má mnoho forem. Každý z nás by při hlubším zapátrání ve vlastní minulosti, a to i ne tak zcela dávné, jistě našel alespoň několik okamžiků, kdy měl pocit, že je bez hříchu, či že jeho hříchy přeci nejsou tak hrozné, protože by nikdy nic neukradl ani nikoho nezabil jako ti feťáci támhle na ulici. Jak snadno nás taková myšlenka napadne! Ono vyznání, že já nejsem před Boží tváří o nic lepší než kdokoli jiný, je tedy bezesporu velmi důležitým lékem či prevencí.
Každá mince má ovšem dvě strany. Každý člověk, tedy i křesťan, se někdy může dostat do krize. Stačí si jen projít těžší zkouškou nebo uvědomit rozsáhlejší hřích. Poznání vlastní slabosti může být velmi bolestné, obzvlášť když nám dojde hned několik věcí naráz. Pak jako by se náš domeček z karet začal sypat. Asi nejvíce hříchů se dopouštíme ve vztahu k druhým lidem. I proto je dobré vědět, že nejsem o nic lepší než oni. Co když si ale náhle uvědomíme, že naše limity jsou poněkud jinde než limity většiny lidí? Co když máme třeba nechutě ke komunikaci, nejsme schopni v určitých situacích reagovat, jak bychom měli, spoustu věcí ve vztahu k našemu okolí nedokážeme nebo nechceme? Co když má někdo handicap, který mu brání v plném zapojení do proudu vztahů, přerušuje tok řeky soucitu nebo jej vyčleňuje ze společnosti? Sociální fobie, maniodepresivní psychóza, Aspergerův syndrom, schizofrenie... I takoví lidé mohou být mezi námi stejně jako i všelijak jinak pokřivení, které není v mé moci zmínit - každý už si můžeme dosadit, co chceme. Pro každého člověka s výraznějším nedostatkem v sociální oblasti, avšak mnohdy i pro zdravého člověka v krizi, může plné uvědomění si vlastní situace, které se třeba předtím nedostavilo, vložit na cestu novou překážku: Při pohledu na své limity se najednou nedokáže poprat s hlásáním lásky k bližním, milováním nepřátel, vstřícnosti, ochoty... Kruh se pomalu uzavírá v úzkostném vnímání vlastní nedokonalosti a dotyčný se začíná vzdalovat nejen lidem, nýbrž i Bohu. - Najednou má zkrátka pocit, že je největší hříšník na světě a že nemůže dostat Boží milost, když sám dost dobře nemůže rozdávat lásku. Když nejsem schopen odpovědět či naslouchat druhému člověku, jak potom může Bůh odpovědět či naslouchat mně? A jsme v pasti!
Pokud ovšem ono velmi důležité vyznání říká, že nejsem před Boží tváří o nic lepší než ostatní, automaticky z něj vyplývá, že nejsem ani o nic horší. Málokdo však otočí minci a podívá se i na tuhle stranu. Možná se počítá s tím, že to každému automaticky dojde. V emočním vypětí krizových situací se však podobné souvislosti ztrácejí. Najednou je všechno špatně. Ostatní dokáží... Ostatní bez problému udělají... Ostatní mohou... Ostatní jsou schopni... Já ale ne, takže jsem horší než oni. Vždyť vlastně ani nejsem úplný člověk! Kdoví kolika lidem podobné prožitky zaplavují nitro. Nepomohlo by jim, kdyby stejně tak, jako slýchají, že nemohou být lepší, slýchali, že nemohou být ani horší? Já osobně si myslím, že ano. A neomezujme se pouze na toto křesťanské vyznání. Jsem přesvědčena, že podobné otázky mohou být aktuální i pro lidi jiné víry či zcela nevěřící. Možná se právě ztrácejí v obrovské škále sekt a duchovních proudů, které dnešní doba nabízí, a v žádném z nich nenalézají začlenění a k životu tolik potřebné zdravé sebevědomí.

Lyrická

1. dubna 2017 v 22:05 | Simona Němcová |  Básně
Duše má jako ostří nože,
teď však mám prosta být všech pout. -
Ležím na kraji Tvého lože,
přemýšlím, jak Tě obejmout.

Jak magnet, tak mě k Tobě pudí,
co nazývat lze snad mým snem,
srdcem se tisknu k Tvojí hrudi
chtě ukázati, co je v něm.

Chráním-li v světě život holý,
probouzím k Tobě prudký cit.
Ach, jak mne drásá, jak mne bolí -
neumím Ti ho vyjádřit!

Znám tvrdé stisky, mám dar slova,
jazyk mne v ústech netlačí.
V objetí pojímám Tě znova,
však srdci nic to nestačí!

Poznova náruč otevírám -
poznova chci Tě k sobě zvát.
Však srdce mé, byť již Tě svírám,
bolí a nepřestává řvát!

Pěstí bych do něj udeřila -
jaké to divné mámení? -
Jako by hradba nesvolila,
jsme blízko, přitom vzdálení.

Piana tóny rozezníváš -
něhu i radost v duši mou,
když světy své snad jiné vzýváš -
snad i mne v snění ztracenou.

A opět ke mně ruce zvedáš -
dotek i slova najdeme. -
Já hledám Tebe, Ty mě hledáš, -
snad k sobě jednou dojdeme.

Jak nemotorným, ach, se zdává
každičké slovo, objetí,
proti hloubce, jež neustává,
pro kterou není pojetí.

Jak oheň nitro sálající
volá svá slova do nebe,
pak náhle v záři strhující
se zaklesává do Tebe!