Lyrická

1. dubna 2017 v 22:05 | Simona Němcová |  Básně
Duše má jako ostří nože,
teď však mám prosta být všech pout. -
Ležím na kraji Tvého lože,
přemýšlím, jak Tě obejmout.

Jak magnet, tak mě k Tobě pudí,
co nazývat lze snad mým snem,
srdcem se tisknu k Tvojí hrudi
chtě ukázati, co je v něm.

Chráním-li v světě život holý,
probouzím k Tobě prudký cit.
Ach, jak mne drásá, jak mne bolí -
neumím Ti ho vyjádřit!

Znám tvrdé stisky, mám dar slova,
jazyk mne v ústech netlačí.
V objetí pojímám Tě znova,
však srdci nic to nestačí!

Poznova náruč otevírám -
poznova chci Tě k sobě zvát.
Však srdce mé, byť již Tě svírám,
bolí a nepřestává řvát!

Pěstí bych do něj udeřila -
jaké to divné mámení? -
Jako by hradba nesvolila,
jsme blízko, přitom vzdálení.

Piana tóny rozezníváš -
něhu i radost v duši mou,
když světy své snad jiné vzýváš -
snad i mne v snění ztracenou.

A opět ke mně ruce zvedáš -
dotek i slova najdeme. -
Já hledám Tebe, Ty mě hledáš, -
snad k sobě jednou dojdeme.

Jak nemotorným, ach, se zdává
každičké slovo, objetí,
proti hloubce, jež neustává,
pro kterou není pojetí.

Jak oheň nitro sálající
volá svá slova do nebe,
pak náhle v záři strhující
se zaklesává do Tebe!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pavel švec pavel švec | E-mail | 6. dubna 2018 v 11:52 | Reagovat

Milá Simono, píšete krásné verše. V současné době za ně moc děkuji, protože dnes takové básně píše málokdo. S úctou Pavel Švec

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama