Pro temnotu v své duši

19. září 2017 v 14:45 | Simona Němcová |  Básně
Srdce mé divné znenadání
opět cos v dálce kdesi shání.
Proč zase křičí, nemá stání?
Pro temnotu v své duši.

Jsem obyvatel koutů stinných,
jsem představitel srdcí vinných,
jsem hostem tajným světů jiných
pro temnotu v své duši.

Jsem skladatelem bez invencí,
sólový koncert bez kadencí,
prokletý básník pod konvencí
pro temnotu v své duši.

Beznadějná jak slepec s lupou,
samotář mezi velkou tlupou,
lyrička marná s formou tupou
pro temnotu v své duši.

Lidé, jež naslouchají vstřícně,
hlavami kroutí nevěřícně,
chorobu moji netušíc, ne,
tu temnotu v mé duši.

"To jsi jen mladá, plná citu! -
Věz: Neubývá Tobě svitu.
Zdráva's Ty. - Pohleď, s námi jsi tu! -
Světlo jest ve Tvé duši!"

Těžko lze sdělit, co jim skryto:
Nepocítili - nevidí to.
A tak mlčím, jen Pánbůh zří to -
tu temnotu v mé duši.

Věc ta již po staletí známa,
žena že chce být milována.
Já však chci jednou zůstat sama
pro temnotu v své duši.

Nelituji ni nenaříkám,
jen zde své přání podotýkám:
Ať nikoho se nedotýkám
pro temnotu v své duši.

Však třeba jednou v říši Boží
na mě svou ruku navždy vloží
ten, jenž byl rovněž světa zboží
pro temnotu v mé duši.

Řekne pak: "Pokoj tobě, dítě!
Nechť již jen navždy provází tě!
Jen láska věčná vítat smí tě -
pryč temnota v Tvé duši!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama