Vím, srdce mé má býti chrám

3. října 2017 v 8:52 | Simona Němcová |  Básně
Vím, srdce mé má býti chrám,
v němž já tvé city uchovám.
Uchovat mám, ne rozumět,
neříkat: "Pane, vrať to zpět!"

Vím, srdce mé má býti chrám,
v němž nyní opatrovat mám,
co zrodilo se náhle v něm
a neutichá každým dnem.

Opatrovat a nezranit
ten vložený v ně ryzí cit
jak matce dítě svěřené -
nehas již, dívko, plamene!

Vždyť taký úděl žena má,
hotova býti oddaná.
Pokorně úkol přijmouti,
otázku smyslu neřknouti.

Však rovněž byla nejistá
Marie, panna přečistá,
když slovy Páně anděla
osud svůj divný slyšela.

Dobře se všeho zhostila,
když pochybů se zprostila
a tam, kde smyslu neznala,
jen v srdci tiše chovala.

Tak i já tiše přijmout mám! -
Nechť srdce bezpečný co chrám
tvůj v sobě skryje ryzí cit,
by nešlo víc jej poranit.

Mně, ženě, dáno nebývá
chápat, co v srdci spočívá. -
Mně jediný jest úkol dán:
připravit v sobě Boží chrám.

Vyčistit a pak čekat jen,
kdy smiluje se Boží den,
příbytek vloží ve chrám svůj
řka: "Dívko, tiše opatruj,

co ve tvé srdce vloženo,
jež nyní ve chrám stvořeno.
Chovej jen, pečuj, jinak nic -
není ti dáno chápat víc!"

Nechť tedy plamen, jenž zde vzplál,
opatruji, neptám se dál,
srdce tvé ryzí, nevinné
v bezpečí chrámu spočine!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama