Prosinec 2017

PŘEJME SI SKUTEČNĚ

23. prosince 2017 v 20:57 | Simona Němcová |  Zamyšlení
Každý z nás má občas na něco spadeno. V mém případě jsou to kromě automobilů parkujících na chodníku, odsunutých židlí či nedovřených dveří i hromadná PF, kterých je v období Vánoc všude plno. Snad každoročně nacházím v e-mailové poště či na Facebooku texty obsahující přání šťastných, veselých, požehnaných, pokojných či jiných svátků a každoročně se pořád dokola ptám, k čemu to je. Myslel vůbec odesílatel takového přání na konkrétní adresáty, když onen bezpochyby krásný text či vtipnou rýmovačku s největší pravděpodobností někde zkopíroval a poslal veškerým svým kontaktům v adresáři? Pokaždé, když od někoho dostanu zprávu podobného charakteru, mi vyvstane v mysli otázka: To tomu dotyčnému ani nestojím za to, aby mi napsal zvlášť? A nemyslím při podobných úvahách jen na sebe, nýbrž i na další osoby, jež se pro onu chvíli stávají pouhou položkou na seznamu. Možná si tímto způsobem odesílatel jen chtěl zachovat věrnost konvencím a odbýt si každoroční povinnost, která ho beztak otravuje. Nebýt možnosti snadných pár kliků myší, třeba by mi ani nenapsal. A komu by vlastně napsal? Někdo by se možná ohradil, že zkrátka nemá to správné střevo, a tak raději čerpá "inspiraci" odjinud. A já se opět ptám proč. Vždyť by stačila pouhá dvě slova: "Veselé Vánoce." "Krásné svátky."... Nebo třeba jedna neučesaná věta... Takové kratičké přání či pozdrav napsané vlastní rukou a určené přímo mně má přeci větší váhu než stylisticky bezchybné, vznešené, ale přitom nic neříkající PF. A úplně nejvíc trapné je, pokud jako nevidomá obdržím přáníčko ve fotce, které si sama nemohu přečíst. To je mi pak víc než jasné, že si zkrátka dotyčný nedal tu práci, aby své nejbližší oslovil doopravdy - od srdce.
Já sama píšu vždy jen těm lidem, kterým chci skutečně napsat. Každému zvlášť, osobně. Protože každý z mých blízkých je jiný. Komu zrovna napsat nechci, tomu prostě nenapíšu. Ať se na mě klidně dívají skrz prsty. Není tedy divu, že mě hromadná, tudíž nic neříkající PF poměrně iritují. Každoročně tedy dávám průchod své kreativitě a některé odesílatele na bezobsažnost jejich zpráv taktně upozorňuji. Pro mnohé z nich, tedy hlavně pro ty, kteří si podobným způsobem chtěli jen zachovat dobré jméno, je to zcela jistě provokace. Hlavně proto, že se úmyslně k přání stavím tak, jako by bylo adresováno mně osobně. Většinou odesílateli napíšu něco jako: "Zdravím Tě a moc děkuji za krásné přání. I já Ti přeji..." A pak prostě připojím něco od srdíčka, dotyčnému přímo na míru. Jindy zase napíšu něco jako: "Děkuji za krásné přáníčko. Pokud Ti to nevadí, budu trochu osobnější a zeptám se, jak se Ti daří." Nebo: "Děkuji za krásnou básničku!" To se pak dotyčný možná ve skrytu duše zastydí, protože ví, že on ji vlastně nevymyslel. Největší legrace je ovšem s fotkami. U nich totiž nejvíce vyjde najevo můj záměr vzít si přání osobně. Stačí jen napsat: "Omlouvám se, ale nevím, co na té fotce je." Nebo: "Omlouvám se, ale ještě jsem neprohlédla a nemám takové technologie, abych si tu fotku mohla ohmatat." Případně lze ještě požádat dotyčného, aby mi text z fotky poslal jinou formou. Kolik lidí mé odpovědi skutečně uhodí do očí, jsem se nikdy nedověděla. Stejně tak nevím, kdo i ten hromadný nesmysl myslí upřímně a kdo se naopak jen snaží zalíbit. Přesto to však nevzdávám a každoročně svádím boj s nic neříkajícími výplody neznámých hlav, jež kolují často i několik let napříč zejména novodobými komunikačními technologiemi. To aby se neupřímní zastyděli a upřímným došlo, že to jde i jinak.
A proč jsem vlastně tento článek přiřadila k tématu Melodie srdce? Protože správné přání by mělo být melodií vycházející z našeho srdce. Písní, kterou zpíváme jen jednomu člověku. Písní, která zní pokaždé jinak. Jinak zpíváme partnerovi, jinak kamarádce, jinak druhé kamarádce, jinak známému. Protože každý člověk v našem okolí je jiný, a zasluhuje tedy naši individuální pozornost.

A nyní mi už nezbývá než navzdory svému přesvědčení popřát všem potencionálním čtenářům tohoto článku šťastné a požehnané prožití nadcházejících vánočních svátků i celé doby vánoční. I když... Vlastně ne tak docela navzdory... Sice nevím, kdo všechno bude můj text číst, vím však s jistotou, že těch lidí, kteří jej vezmou vážně, nebude mnoho. Mé přání je tedy vlastně mnohem určitější než slepé označení seznamu kontaktů v počítači či mobilu. A jsem za to moc ráda! Jak povznášející je být pofidérním slepcem!!!