Červenec 2018

NENÍ PŘIJETÍ JAKO PŘIJETÍ

4. července 2018 v 18:49 | Simona Němcová |  Zamyšlení
Před několika měsíci jsem se setkala s jedním nevidomým mladým mužem. Že má kromě zrakového postižení ještě těžkou sluchovou vadu, jsem zjistila vpodstatě až na místě, vlastně ještě o něco později, přestože jsme si předtím delší dobu psali po internetu. Hned mi došlo, že tady nebude něco v pořádku. Má domněnka se potvrdila, když mi dotyčný sdělil, že tímto postižením netrpí od narození a svoji diagnózu nikdy nepřijal. "A jejda," řekla jsem si. Dosud jsem s něčím takovým neměla přímou zkušenost, ale několikrát jsem slyšela o tom, jak se se získaným handicapem někdy těžko smiřuje. Naprosto odstrašujícím příkladem pro mě byla jedna žena, která začala zhruba ve svých patnácti letech ztrácet zrak. Nikdy jsem se nesetkala s její "odvrácenou tváří", nicméně od svého okolí jsem o ní často slýchala věci, z nichž mi šel doslova mráz po zádech. Tato osoba prý dlouho odmítala nosit bílou hůl, až ji dokonce srazilo auto. Do práce si nenosila žádné kompenzační pomůcky, chodila naprázdno. Nikdy mi přímo neřekla, že je nevidomá, ačkoli by to od ní bylo slušné, když jsem si v důsledku vlastní zrakové vady nemohla tuto skutečnost ověřit. Nakonec jsem se musela za rohem ptát spolužáků. Také prý na koncertě odmítla program v Braillově písmu s tím, že umí číst, aby ten běžně tištěný posléze držela vzhůru nohama.
Není tedy divu, že informace onoho mladého muže, že své sluchové postižení nepřijal, mě nikterak nenechala chladnou. Uvědomovala jsem si, že situace, v níž se nachází, není zrovna snadná. Vždyť já sama jako nevidomá sluch zejména při samostatném pohybu maximálně využívám. Dost dobře jsem chápala, že pro mladého, zdravého člověka, jenž touží po samostatnosti, není nikterak lehké, že nemůže např. sám přejít tramvajové koleje nebo se pohybovat na příliš hlučném místě, jako je centrum města. V mysli mi ale stále strašil příklad oné ženy. Co když svou diagnózu nepřijme a bude dělat stejné hlouposti jako ona?... Čekala jsem, že přijdou problémy: že o své sluchové vadě třeba vůbec nebude chtít mluvit, nebude chtít, aby se na ni poukazovalo, nebude si některé její projevy připouštět... S tím vším jsem počítala, ale rozhodla jsem se ho nešetřit. Naprosto bez okolků jsem mluvila o jeho sluchové vadě stejně jako o té zrakové, kterou máme oba od narození. Nezdráhala jsem se naplno poukazovat na jeho možné limity či komentovat jeho přeslechy. Nemyslela jsem to zle: napůl za tím stál můj vrozený realismus a upřímnost, napůl specifický smysl pro humor. Byla jsem připravena na to, že přijdou problémy, a byla jsem odhodlaná se je pokusit řešit. Ale pořád nic nepřicházelo. Nechtělo se mi věřit, že by za tím stála pouze důvěra, kterou ke mně ten člověk měl. Jak to, že se stále nic neděje?...
Až jednou jsem to pochopila. "Tu diagnózu přijmu ale plně jen tehdy, pokud mi už nic nepomůže. Přijmout diagnózu znamená rezignovat. Já se ale nesmířím a pokusím se něco dělat," napsal mi tehdy. A mně bylo hned jasné, jak se věci mají. Pro mě nepřijetí diagnózy vždy znamenalo popírání, odmítání skutečnosti, že ji mám. Ve skutečnosti tedy dotyčný svůj handicap přijal, jen odmítal rezignovat, jelikož zde byla jistá šance na zlepšení. Pouze ony pojmy "přijmout" a "smířit se" vnímal trochu odlišně. Tak odlišně, že naprosto přehlédl skutečnost, že se smířil. Došlo mi, že problémy, které jsem stále podvědomě očekávala, zřejmě nikdy nepřijdou. - Že stačí skutečně jen trocha důvěry a přijetí z mé strany, abych se mohla spolehnout, že od něj již nedostanu žádné neúplné či zkreslené informace. Když jsem mu celou věc vysvětlila, přestal se bát onoho slova "přijmout". Pochopil, že aby mohl přijmout, nemusí rezignovat, že se může smířit, ale nemusí při tom přestat na sobě pracovat - že tyto dvě věci se nevylučují. Lidské vnímání pojmů je někdy ošemetné a někdy nám může překážet na cestě k úplné vnitřní svobodě.